Pokud se dnes Putinovi daří, může si za to Západ sám

Novináři píšící o mezinárodních záležitostech ve 20. a 30. letech 20. století označovali toto období jako „poválečné“. Na události se dívali prizmatem Velké války, která jen o několik let dříve zpustošila Evropu. Dnešní historikové označují tytéž roky jako meziválečné období z jednoduchého důvodu: analyzují, co se v těchto letech stalo v rámci příprav na ještě ničivější druhou světovou válku. Přál bych si, aby novináři píšící v Evropě třicátých let měli možnost zpětného pohledu.

V jiném světě

Dnes bychom v tom měli mít všichni jasno. Ruská vojenská agrese na Ukrajině je jedním z těch momentů, které nás nutí přehodnotit naši vlastní éru. To, čemu jsme říkali třicetiletý mír, období po studené válce (i když s tendencí vědomě či nevědomě zapomínat na války v bývalé Jugoslávii), je u konce. Budoucí historici budou na tato desetiletí zpravidla pohlížet podobně jako na meziválečné období, tedy jako na promarněnou příležitost.

Čím dříve si to všichni přiznáme, tím lépe se můžeme připravit na to, co přijde. V hlavních městech západního světa, bohužel, převládá jakési samoúčelné popírání, které nám brání vidět zjevné věci. Vášnivé prosby k obraně evropského pořádku po skončení studené války nemají smysl, protože tato éra skončila.

Po ruské okupaci Krymu v roce 2014 hovořila tehdejší německá kancléřka Angela Merkelová s ruským prezidentem Vladimirem Putinem a oznámila americkému prezidentovi Baracku Obamovi, že podle jejího názoru pan Putin ztratil kontakt s realitou. Podle jejích slov žil v „jiném světě“. Dnes v něm žijeme všichni. V tomto světě – abych citoval antického politika a historika Thúkydida – „mocní dělají, co mohou, a slabší trpí, co musí“.

Revizionisté a revanšisté

Jak jsme se sem dostali? Především musíme pochopit, že se nejedná o ruskou válku. Je to přímo Putinova válka. Vladimir Putin pochází z konkrétní generace ruských bezpečnostních složek, která se s porážkou Moskvy ve studené válce nedokázala nikdy vyrovnat. Sovětský svaz zmizel z mapy přímo před jejich očima, a to bez ztrát ve válce či bez zahraniční invaze. Pro tyto lidi je současný útok na Ukrajinu logickým a nevyhnutelným bodem obratu. Nemají zájem psát budoucnost, chtějí přepisovat minulost.

Když jsem s bezmocným rozhořčením sledoval ruské rakety útočící na Kyjev, najednou jsem si uvědomil , že mnoho Rusů se muselo cítit stejně, když NATO před dvaceti lety bombardovalo Bělehrad. Putinova invaze může být spíše pomstou než velkou strategií.

Existuje rozdíl mezi revizionismem a revanšismem. Revizionisté chtějí vybudovat mezinárodní řád podle svých představ. Revanšisty pohání myšlenka pomsty. Nesní o změně světa, ale o výměně míst s vítězi poslední války.

Pokud se dnes Putinovi daří, může si za to Západ sám. Zatímco západní veřejné mínění bylo hypnotizováno představou, že Rusko je ve stavu strmého úpadku (někteří rádi používají přívlastek „čerpací stanice s jadernými zbraněmi“), ruský prezident začal realizovat svou strategii. Putin již několik let upevňuje svou sféru vlivu v bývalém Sovětském svazu, počínaje válkou proti Gruzii v roce 2008 a pokračuje anexí Krymu v roce 2014. V poslední době posílil také o Bělorusko a Střední Asii. Nyní učinil další dramatický krok.

Kdo za to zaplatí?

Americký prezident Joe Biden minulý týden prohlásil, že v reakci na invazi na Ukrajinu hodlá z Putina udělat „vyvrhele na mezinárodní scéně“. To by byl přiměřený trest za porušení mezinárodního práva, ale nemusí to fungovat tak jednoduše. Existuje totiž reálné nebezpečí, že to nakonec bude Západ, kdo se dostane do větší izolace.

Během posledních dvou měsíců se spojenectví Moskvy a Pekingu posunulo z hypotetické možnosti k realitě, a to díky společnému cíli zpochybňovat americkou dominanci. Ačkoli čínské elity nejsou bezohlednou ruskou invazí na Ukrajinu nijak nadšeny (Číňané svůj závazek nenarušovat státní suverenitu zřejmě myslí vážně), není pochyb o tom, že zůstanou na straně Moskvy.

Podívejte se, jak Peking odmítl oficiálně označit Putinovu válku za invazi. Největším vítězem současné krize může být prezident Si Ťin-pching: Amerika nejenže vypadá slabá, ale nyní se zasekla v Evropě a zdá se, že není schopna soustředit se na Asii.

Mnoho zemí konflikt mezi Ruskem a Západem vnímá jako konflikt starých imperialistů, který se jich téměř netýká. Větší a bezprostřednější obavy vzbuzuje způsob, jakým sankce uvalené Západem zvýší ceny energií a potravin. Skeptiky, kteří zpochybňují snahu bojovat proti Putinovi, může Západ přesvědčit pouze tehdy, pokud se mu podaří ukázat lidem mimo Evropu, že v Kyjevě není v sázce osud jakéhosi prozápadního režimu, ale suverenita novorozeného postimperiálního státu. Někteří už to pochopili: keňský velvyslanec při OSN vystihl, co se děje na Ukrajině, když řekl: „Situace odráží naši historii. Keňa, a vlastně téměř každá africká země, se zrodila s koncem impéria.“

Co znamená konec míru pro Evropu? Důsledky budou strašné. Válka na Ukrajině má děsivý potenciál rozdmýchat zamrzlé konflikty na periferii kontinentu, a to i mimo postsovětský prostor a západní Balkán. Lídři Republiky srbské mohou Putinovo vítězství na Ukrajině chápat jako signál k rozbití Bosny. Putinovo vítězství dodá odvahu i lídrům v Evropské unii, kteří jsou nakloněni Rusku. Invaze na Ukrajinu Evropu sjednotila, ale poškodí její sebevědomí.

Mnohem zásadnější ale je to, že události z minulého týdne si vyžádají radikální přehodnocení evropského projektu. Během posledních třiceti let Evropané sami sebe přesvědčovali, že vojenská síla nestojí za vynaložené náklady a že americký vojenský potenciál stačí na to, aby odradil ostatní země od vedení války. Výdaje na obranu se snížily. Panovalo obecné přesvědčení, že záleží pouze na ekonomické a měkké síle.

Nyní víme, že sankce nemohou zastavit tanky. Víra Evropy, že vzájemná hospodářská závislost je nejlepší zárukou míru, se ukázala jako mylná. Evropané udělali chybu, když své zkušenosti po druhé světové válce zobecnili na země, jako je Rusko. Kapitalismus nestačí ke zmírnění autoritářství. Obchodováním s diktátory se vaše země nestane bezpečnější a ukládáním peněz zkorumpovaných vůdců do vašich bank je necivilizujete, naopak, jen korumpujete sami sebe. Závislost Evropy na ruských uhlovodících jen zvýšila zranitelnost kontinentu.

Věk chaosu

Nejvíce destabilizujícím účinkem ruské invaze může být to, že mnoho lidí na celém světě začne souhlasit s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Ten tento měsíc na Mnichovském bezpečnostním fóru prohlásil, že Kyjev udělal chybu, když se vzdal jaderných zbraní, které zdědil po Sovětském svazu. Neochota Spojených států bránit spřátelenou zemi, jako je Ukrajina, může přesvědčit přinejmenším některé americké spojence, že jaderné zbraně jsou jediným způsobem, jak si zaručit suverenitu.

Není těžké si představit, že v tomto duchu uvažují i sousedé Číny. Skutečnost, že většina Jihokorejců dnes dává přednost tomu, aby jejich země získala jaderné zbraně, naznačuje, že Putinovy kroky na Ukrajině rovněž ohrožují světový režim nešíření jaderných zbraní.

V roce 1993 velký německý básník a esejista Hans Magnus Enzensberger předpověděl, že po studené válce nastane věk chaosu, násilí a konfliktů. Když se zamýšlel nad tím, co pozoroval v Jugoslávii a během městských nepokojů ve Spojených státech, popsal svět jako definovaný „neschopností rozlišovat mezi destrukcí a sebedestrukcí“. V tomto světě „již není třeba legitimizovat své činy. Násilí se osvobodilo od ideologie“.

Pan Enzensberger měl pravdu. Jen ji napsal příliš brzy.

Článek původně vyšel na webu deníku New York Times. Zveřejňujeme ho se souhlasem autora. Ze slovenštiny přeložila Zuzana Uhlárová.