Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Šest okamžiků v dějinách, kdy svět stál jen krůček od jaderné války

Jaderná hlavice není pěkná věc. Ale je mnohem hezčí než jaderný výbuch. Foto: Adobe Stock
Jaderná hlavice není pěkná věc. Ale je mnohem hezčí než jaderný výbuch. Foto: Adobe Stock

Jaderné zbraně byly v bojové situaci použity jen v Japonsku roku 1945. Jména Hirošima a Nagasaki zná každý školák. Ke střetu jaderných mocností nikdy nedošlo. Několikrát měl ale svět namále.

Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Studená jaderná válka začala v srpnu 1949, kdy SSSR poprvé vyzkoušel svou atomovou bombu, čímž skončil krátký americký monopol na tuto ničivou zbraň. Situace jaderného patu mezi velmocemi trvá dodnes, i když jsme na to po rozpadu Sovětského svazu trochu pozapomněli. Rusko, jeho nástupnická země, zdědilo zdaleka největší jaderný arzenál na světě. Odhaduje se, že má k dispozici asi 6400 bojových hlavic. USA jich mají asi 6200, Čína 350, Francie 300, jaderné zbraně vlastní ještě Spojené království, Indie, Pákistán, Severní Korea a Izrael.

Smyslem vlastnictví jaderných zbraní je odstrašování všech myslitelných protivníků, nikoli úmysl je skutečně použít. To platí v případě příčetného politického vedení; tím v minulosti naštěstí disponovaly jak USA, tak SSSR. Přesto jejich jaderné soupeření vystavovalo svět obrovskému riziku, protože odstrašovat lze jen tehdy, jsou-li zbraně skutečně připraveny k použití. A jsou-li připraveny k použití, otvírá se prostor pro chybu, omyl, technickou závadu, náhlé šílenství. V několika případech v minulosti stál svět jen krůček od velké jaderné války. V těchto dnech stojí za to si ty okamžiky připomenout. Každý byl jiný, katastrofálně mohly skončit všechny.

Nejbizarnější: Duluth (25. říjen 1962)

Revolucionáři v čele s Fidelem Castrem svrhli Batistův režim na Kubě a v únoru 1959 se ujali moci. Castro navázal spojenectví se Sovětským svazem. Jeho vůdce Nikita Chruščov to uvítal jako příležitost vyrovnat strategické soupeření a nechal na Kubě instalovat jaderné rakety s doletem 2500 km, což umožňovalo pohodlně zasáhnout Washington, New York, Chicago, Atlantu či Houston. Když rozmístění raket potvrdila americká letecká špionáž, prezident Kennedy vyhlásil námořní blokádu Kuby, aby zabránil dovozu dalších jaderných zbraní, současně zvažoval invazi na Kubu. Do této situace zasáhl medvěd.

Nikoli symbolický, představující Rusko; černý medvěd baribal, který se jedné říjnové noci rozhodl přelézt plot vojenského letiště v Duluthu v americkém státě Minnesota. Strážný viděl nezřetelnou postavu a spustil poplach. Vzhledem k vypjaté mezinárodní situaci platil vysoký stupeň pohotovosti. Signál vyhodnocený jako napadení základny diverzanty se automaticky přenesl k dalším jednotkám. Na letecké základně Volk Field ve Winconsinu se vinou chybné instalace spustila siréna, která sloužila jako pokyn pro stíhače ke startu. Piloti dostali pokyn, že nejde o cvičení. Dříve než stihli vzlétnout, se ale situace vysvětlila a poplach byl odvolán. Analýza prokázala, že vzhledem k nastalému zmatku reálně hrozil vzdušný boj mezi americkými letouny navzájem, což by mohlo vést k další eskalaci.

Největší: Karibská krize (27. říjen 1962)

Příhoda s medvědem byla jen malou součástí velkých událostí, které se odehrávaly především u kubánského pobřeží. Jedna ze sovětských ponorek, doprovázejících lodě s raketami, se dostala do přímého kontaktu s americkým torpédoborcem. Ten se snažil přinutit ponorku k vynoření, ta vyhodnotila situaci jako přímý útok.

Velitel ponorky, kapitán druhého stupně Valentin Savickij dal pokyn k odpálení jaderného torpéda. Podle sovětských vojenských řádů byl takový rozkaz podmíněn souhlasem politického důstojníka Ivana Maslennikova; ten ho udělil. Do diskuse ale vstoupil muž, jehož jméno stojí za zapamatování, náčelník štábu flotily Vasilij Archipov. Prosadil svou autoritu a odpálení torpéda zakázal.

Náhodou byl na palubě té správné ponorky. Kdyby se plavil na některé ze tří dalších, jež se operace účastnily, mohly dějiny 20. století vypadat jinak. Na americké straně byli mnozí vlivní vojenští činitelé přesvědčeni, že Kennedy svým opatrným přístupem neúměrně riskuje a že jediný správný postup je tvrdě udeřit na Kubu i na okolní sovětská plavidla – jak hladinová, tak ponorky. Jaderný útok na americkou loď by téměř určitě vedl k rozpoutání globální války.

Karibská krize skončila dohodou mezi Kennedym a Chruščovem, která zahájila novou éru studené války: ustavila se přímá komunikace mezi vedoucími státníky obou zemí. Kennedy byl v listopadu 1963 zavražděn a Chruščov o rok později sesazen, horká linka mezi Washingtonem a Moskvou však zůstala v provozu. Sovětský svaz stáhl rakety z Kuby, USA z Turecka, vznikla křehká, ale funkční jaderná rovnováha.

Mezi prvním testem americké plutoniové bomby v Novém Mexiku 16. července 1945 a rokem 1963, kdy USA, SSSR a Spojené království podepsaly smlouvu o zákazu jaderných zkoušek v atmosféře, došlo na světě k více než šesti stovkám nadzemních jaderných výbuchů. (Francie a Čína odpalovaly jaderné zbraně v atmosféře i po roce 1963.) Svět nezažil jadernou válku, ale částečné jaderné zamoření ano.

Nejpoučnější: spící Jimmy Carter (1979)

Zrodila se doktrína, pro kterou americký strategický analytik Donald Brennan vymyslel zkratku MAD neboli mutually assured destruction. Mad je anglicky „šílený“ a Brennan to myslel posměšně, ironicky, pokládal celou koncepci za absurdní. Navzdory tomu se ujal nejen její název, ale ona sama. A dokázala udržet jestřáby z obou stran na uzdě.

Mutually assured destruction, vzájemně zaručené zničení: nezaútočíš na moje města, protože víš s naprostou jistotou, že ještě předtím, než tady všichni umřeme, stihneme odpálit rakety, kterými zabijeme vás. A já na tebe nezaútočím z téhož důvodu.

Výhodou MAD je, že nevyžaduje vzájemnou důvěru. Vyžaduje ale onu naprostou jistotu, že se jaderná válka nedá vyhrát, tedy jistotu, že žádná strana nemá převahu ani v útoku, ani v obraně. Té se dá dosáhnout jedině neustálým stupňováním hrozby. Závody ve zbrojení nemají jak skončit. SSSR a USA si postupně pořídily tisíce raket s jadernými hlavicemi a obranné systémy včasného varování. Nic z toho nikdo nikdy nevyzkoušel v bojových podmínkách. Obě strany věděly, že jejich systémy mají vady, nedalo se ale spolehlivě zjistit jaké.

Devátého listopadu 1979 ve tři ráno washingtonského času vyhodnotilo velitelství systému NORAD (North American Aerospace Defense Command, společný americký a kanadský systém ochrany vzdušného prostoru), že SSSR zahájil masivní raketový útok. Rozhodnutí o odvetném úderu, má-li mít ještě smysl, musí v takovém případě padnout během několika minut. Americké rakety a strategické bombardéry byly okamžitě uvedeny do stavu plné připravenosti, čekalo se jen na prezidentův rozkaz.

Jimmy Carter tou dobou samozřejmě spal. Velitelství protivzdušné obrany volalo Bílý dům, telefon ale namísto Cartera zvedl jeho poradce pro národní bezpečnost Zbigniew Brzezinski. Ač zastánce tvrdé linie vůči SSSR, pozdržel rozhodnutí. Během několika minut vyšlo najevo, že šlo o počítačovou chybu. Jak by se rozhodl čerstvě probuzený prezident při vědomí časové tísně a bez možnosti se poradit, lze jen těžko odhadnout. Situaci opět zachránil čin, který byl proti nastaveným pravidlům.

Nejslavnější: podplukovník Petrov (září 1983)

Rok 1983 byl v mezinárodních vztazích nesmírně ošklivý a nebezpečný. V říjnu 1982 zemřel senilní šéf Sovětského svazu Leonid Brežněv a nahradil ho těžce nemocný, ale velmi bystrý a výkonný Jurij Andropov, dlouholetý šéf KGB. Jeho protivníkem byl výřečný, charismatický a tvrdě antisovětsky orientovaný americký prezident Ronald Reagan, který opustil politiku ústupků. V březnu 1983 prohlásil SSSR za „říši zla“ (evil empire), kterému je třeba se postavit.

Říše zla se svým vládcům začínala rozpadat pod rukama. V Polsku se o dva roky dříve vzepřela proti komunistické moci Solidarita, velké lidové hnutí, které vláda potlačila jen pomocí výjimečného stavu. Od roku 1979 podnikal Sovětský svaz stále beznadějnější vojenské dobrodružství v Afghánistánu. A co bylo nejhorší, celý sovětský blok zaostával hospodářsky a technologicky do té míry, že už nedokázal se Západem držet krok v ničem. Hroutící se impéria jsou ta nejnebezpečnější.

Prvního září 1983 sestřelil sovětský stíhač poblíž Sachalinu jihokorejské dopravní letadlo na lince z Anchorage do Soulu, protože se korejský pilot dopustil navigační chyby a sovětská protivzdušná obrana omylem pokládala civilní Boeing 747 za americký špionážní stroj. Zahynulo všech 269 lidí na palubě včetně amerického kongresmana.

V téže době obě strany rozmisťovaly v Evropě rakety středního doletu schopné nést jaderné hlavice. Londýn, Bonn, Paříž, ale také Kyjev, Minsk, Riga, Moskva a Leningrad se staly těžko hájitelným terčem: tyhle rakety na rozdíl od mezikontinentálních neposkytovaly téměř žádný čas na reakci.

V této atmosféře nastoupil 26. září do služby Stanislav Jevgrafovič Petrov, podplukovník vojsk protivzdušné obrany SSSR. Jeho úkolem bylo dohlížet na hlášení z družic tvořících systém včasného varování. Krátce po půlnoci družice ohlásila americkou raketu mířící na sovětské území. Petrov poplach vypnul, protože nevěřil tomu, že by útok mohl sestávat z jediné rakety. Strategické plány obou velmocí předpokládaly v případě prvního jaderného úderu odpálení několika stovek raket najednou. V tomto smyslu měl snazší úlohu než Brzezinski v roce 1979 – ten čelil věrohodnějšímu scénáři. Satelit pak ohlásil několik dalších raket, Petrov opět nevyhlásil poplach, který by uvedl do chodu odvetný úder. Pozemní radary mu po chvíli potvrdily, že se nemýlil. (Kdyby se mýlil, nejspíš by mu nepotvrdily už nic, protože by patřily k prvním cílům útoku.)

Petrovův příběh po rozpadu SSSR objevila západní média. Byl oslavován jako muž, který zabránil třetí světové válce. Jeho rozhodnutí jistě vyžadovalo odvahu, situaci měl ale snazší díky tomu, že domnělý útok neměl očekávané charakteristiky. Jak by se rozhodl, kdyby viděl stovky raket, to nevěděl ani on sám. Vzhledem k vrcholícímu mezinárodnímu napětí by určitě musel připustit, že nemusí jít o falešný poplach.

Nejnebezpečnější: Zdatný lučištník (listopad 1983)

O šest týdnů později však mělo být hůř. NATO uspořádalo v Evropě své pravidelné cvičení Able Archer (Zdatný lučištník). Pod tímto názvem se konalo už několik let. Šlo o cvičení velitelské, bez zapojení bojových jednotek, jeho smyslem bylo prověřit připravenost štábů, vzájemnou komunikaci a součinnost.

Problém vznikl tím, že roku 1983 pojali řídící důstojníci cvičení Able Archer poněkud důkladněji než dříve. Simulovali situaci konfliktu v Evropě, kde nejprve vojska Varšavské smlouvy zaútočí chemickými zbraněmi a poté se NATO rozhodne pro preventivní jaderný úder na území SSSR. Část scénáře dostali účastníci cvičení písemně jako výchozí situaci (včetně například toho, že Jugoslávie změní loajalitu a přidá se k NATO), část měli pak rozvíjet jako válečnou hru. V té se používaly skutečné komunikační kanály. Do hry byli zapojeni i vedoucí státníci – americký prezident Reagan, viceprezident Bush, britská ministerská předsedkyně Thatcherová, západoněmecký spolkový kancléř Kohl.

Nic z toho nemohlo uniknout pozornosti KGB. Její analytici vyhodnotili situaci jako přípravu skutečného jaderného útoku. Situaci dále zkomplikovalo to, že těsně před cvičením obsadily americké jednotky karibský ostrov Grenada, což si vyžádalo velké množství přesunů vojsk a šifrované komunikace.

Tak se stalo, že si velitelství NATO hrálo na válku včetně přechodu všemi fázemi bojové pohotovosti, od mírového DEFCON 5 po „prst na spoušti natažené pistole“ DEFCON 1, a aniž by o tom vědělo, Sověti jeho hru považovali za přípravu skutečné války. A začali chystat preventivní první úder. Situaci velmi pravděpodobně zachránil Oleg Gordievskij, plukovník KGB, který byl tou dobou – pod diplomatickým krytím – zástupcem šéfa sovětské rozvědky na velvyslanectví SSSR v Londýně, ale naštěstí také již několik let agentem britské MI6. Ten upozornil Západ, že jeho sovětští nadřízení berou tuto válečnou hru vážně – doslova smrtelně vážně.

To v konečných důsledcích vedlo ke změnám v Reaganově politice. Zaměřil se na vybudování nové komunikace s Moskvou, což – po nástupu Gorbačova k moci – vedlo k ukončení studené války.

Tak to tehdy aspoň vypadalo. Sovětský svaz zanikl, kdo by s kým soupeřil?

Nejhloupější: černá berneška (1995)

První hlavou státu, která se kdy musela vypořádat se způsobem, jak nařídit použití jaderné zbraně, byl americký prezident Harry Truman. Ten usoudil, že atomová bomba je politická, nikoli vojenská zbraň, že rozhodnutí nasadit ji nepřísluší generálům, ale politikům, konkrétně tedy jemu, a takové právo si vyhradil.

Podobnou úvahou se řídili všichni jeho nástupci i protivníci, přestože v konkrétních situacích mohou nastat problémy, jak ukázala právě Karibská krize (ponorky hluboko pod hladinou mají dodnes velké technické potíže s rádiovou komunikací, jejich velitelé proto nevyhnutelně disponují značnou operační samostatností).

Jedním z důsledků studené války je jaderný kufřík – zařízení, které musí mít americký prezident či sovětský nebo ruský vůdce (ať jeho oficiální titul zní zrovna jakkoli) stále po ruce.

Berneška černá je druh polární husy. Anglicky se jí říká black brant a stejné jméno nese modelová řada balistických raket vyráběných v Kanadě firmou Magellan Aerospace. Takové rakety se používají k různým vědeckým účelům, což byl i případ startu čtyřstupňové rakety Black Brant XII z raketové základny na ostrově Andøya v severním Norsku 25. ledna 1995. Tým kanadských a norských vědců chtěl raketu použít k měření vlastností polární záře nad Špicberky. Dráha, kterou si k tomu vybrali, bohužel celkem přesně kopírovala část letové trajektorie mezikontinentálních střel Minuteman III mezi jejich sily v Severní Dakotě a Moskvou. Kromě toho se dala splést i s raketou Trident odpálenou z americké ponorky.

Raketu zachytila ruská protivzdušná obrana, čímž se spustil celý obranný mechanismus. Borisi Jelcinovi, tehdejšímu prezidentovi Ruska, přinesli jeho jaderný kufřík, což je v dnešní (a už i tehdejší) době samozřejmě počítač. (Ruský jaderný kufřík – „čemodančik“, kdyby to někoho zajímalo, nese kódové označení Čeget podle kavkazského štítu sousedícího s Elbrusem.) Jelcin se musel rozhodnout, zda nařídí odvetný úder proti USA. Jak víme, nenařídil. Stejně jako všichni, kdo se v podobných situacích rozhodovali před ním, usoudil, že jde o falešný poplach.

Kdykoli to ale mohlo dopadnout jinak. Příběhů, kdy byla jaderná válka na spadnutí, by se našlo víc, vybrali jsme jen ty nejznámější. Je docela dobře možné, že některé z nich, hlavně ty z novější doby, stále ještě podléhají utajení a na veřejnost se dostanou až časem. Jejich aktéry nemusely být vždy jen Spojené státy a SSSR/Rusko, například o jaderném napětí mezi Indií a Pákistánem (nebo Indií a Čínou) se toho ví mnohem méně.

Snad to vždy budou příběhy s dobrým koncem.

Stručně:

  • Jaderné zbraně existují od roku 1945, jaderné soupeření velmocí od roku 1949. Za tu dobu došlo k šesti stovkám nadzemních jaderných výbuchů, jen dva ale byly součástí bojových operací.
  • Několikrát se stalo, že od globální jaderné války dělil lidstvo jen malý krůček. Vždy k tomu došlo nedopatřením. Katastrofě vždy zabránila lidská rozhodnost a odvaha.
  • Většinou to vyžadovalo nedržet se striktně pravidel, obejít je.

Denní přehledy aktuálních informací, výběr nejzajímavějších článků nebo celé články z vybraných témat. Aby vám během léta nic důležitého neuteklo, využijte možnosti odebírat newslettery Deníku N přímo do vašeho e-mailu. Odběr si jednoduše nastavíte ve vašem uživatelském účtu.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Historie

Válka na Ukrajině

Svět, Věda

V tomto okamžiku nejčtenější