Timothy Garton Ash: Rusové budou první a poslední obětí Vladimira Putina
V mlze války, která je pořád ve svých počátcích, vidím čtyři věci, které musíme v Evropě a na Západě udělat, píše v komentáři britský historik Timothy Garton Ash.
Proč pokaždé děláme stále stejnou chybu? Řekneme si, že to jsou jen nějaké problémy na Balkáně – a pak atentát v Sarajevu vyvolá první světovou válku. A Adolf Hitler ohrožující Československo je jen „spor v nějaké daleké zemi, mezi lidmi, o kterých nic nevíme“ – a potom se ocitneme ve druhé světové válce. A znásilnění vzdáleného Polska Josifem Stalinem po roce 1945 není naše věc – a záhy tu máme studenou válku. Teď jsme to udělali znovu, když nám až příliš pozdě došly veškeré důsledky ruského záboru Krymu v roce 2014. A tak tu ve čtvrtek 24. února 2022, v den, který se zapíše přímo do učebnic dějepisu, stojíme znovu prakticky nazí, odění pouze v cárech našich ztracených iluzí.
V takových chvílích potřebujeme odvahu a rozhodnost, ale také moudrost. Ta obnáší i opatrné zacházení se slovy. Tohle není třetí světová válka. Je to však již něco mnohem závažnějšího než sovětská invaze do Maďarska v roce 1956 a do Československa v roce 1968. Pět válek v někdejší Jugoslávii v devadesátých letech minulého století bylo strašných, ale v takové míře neohrožovaly mezinárodní pořádek.
V Budapešti v roce 1956 byli stateční odbojáři, ale na Ukrajině dnes máme celý nezávislý, suverénní stát s velkou armádou a národem, který deklaroval odhodlání se bránit.
Nyní je jasné, že Ukrajinci se brání všemi možnými způsoby. Jejich armáda urputně bojuje a obyčejní Ukrajinci se hromadně hlásí ke službě v domobraně a milicích. Již nyní se jedná o největší válku v Evropě od roku 1945.
Po Putinově útoku na Ukrajinu už nezbývají žádné jistoty
Proti nim stojí drtivá síla jedné z nejsilnějších vojenských mocností na světě s dobře vycvičenými a vybavenými konvenčními silami a přibližně 6000 jadernými zbraněmi. Rusko je nyní největším darebáckým státem na světě. Velí mu prezident, který, soudě podle jeho hysterických výlevů z tohoto (minulého pozn. red.) týdne, opustil říši racionálního myšlení – jak už to u izolovaných diktátorů dříve či později bývá. Aby bylo jasno: Když ve svém vyhlášení války ve čtvrtek ráno pohrozil každému, „kdo se nám pokusí postavit do cesty“, „následky, s jakými jste se ve své historii ještě nesetkali“, hrozil nám jadernou válkou.
Jednou přijde čas zamyslet se nad všemi našimi minulými chybami. Kdybychom od roku 2014 začali vážně pomáhat budovat obranyschopnost Ukrajiny, snížili energetickou závislost Evropy na Rusku, vyčistili jezera od splašků ruských špinavých peněz, které krouží kolem Londýngradu, a uvalili na Putinův režim více sankcí, mohli jsme na tom být lépe. Ale musíme začít tam, kde jsme.
Co teď?
V mlze války, která je pořád ve svých počátcích, vidím čtyři věci, které musíme v Evropě a na Západě udělat. Zaprvé, musíme zajistit obranu každého centimetru území NATO, zejména na jeho východních hranicích s Ruskem, Běloruskem a Ukrajinou, proti všem možným formám útoku, včetně kybernetického a hybridního.
Bezpečnost západoevropských zemí včetně Velké Británie nakonec již 70 let závisí na důvěryhodnosti slibu „jeden za všechny a všichni za jednoho“, který je obsažen v článku 5 smlouvy o NATO. Ať se nám to líbí, nebo ne, dlouhodobá bezpečnost Londýna je nyní neoddělitelně spjata s bezpečností estonského města Narva, bezpečnost Berlína s bezpečností polského Bialystoku a Říma s bezpečností rumunské Kluže.
Zadruhé, musíme Ukrajincům nabídnout veškerou možnou podporu, pokud nepřekročíme hranici, která by Západ přivedla do přímé horké války s Ruskem. Ti stateční Ukrajinci, kteří se rozhodli zůstat a klást odpor, hájí svobodu své země vojenskými, ale i civilními prostředky, na což mají podle zákona i etiky plné právo a jak bychom to udělali i my pro svou vlastní zemi. Omezený rozsah naší reakce u nich nevyhnutelně vyvolá hořké zklamání. Ukrajinští přátelé mi například posílají e-maily o tom, že Západ by měl zavést bezletovou zónu a odepřít tak ruským letadlům ukrajinský vzdušný prostor. To NATO neudělá. Stejně jako Češi v roce 1938, Poláci v roce 1945 a Maďaři v roce 1956 budou Ukrajinci říkat „vy, naši evropští přátelé, jste nás opustili“.
Přesto však něco udělat můžeme. Nejenže můžeme nadále dodávat zbraně, komunikační a další vybavení těm, kteří se zcela legitimně brání ozbrojené síle ozbrojenou silou. Stejně tak můžeme ve střednědobém horizontu pomáhat těm, kteří budou používat osvědčené techniky občanského odporu proti ruské okupaci a jakémukoli pokusu o nastolení loutkové vlády. Musíme být také připraveni pomoci mnoha Ukrajincům, kteří budou prchat na západ.
Připravme se na dlouhý boj
Zatřetí, sankce, které uvalíme na Rusko, by měly jít nad rámec toho, co již bylo připraveno. Vedle rozsáhlých hospodářských opatření by mělo dojít k vyhoštění Rusů jakkoli spojených s Putinovým režimem. Putin se svým válečným fondem v hodnotě více než 600 miliard dolarů a rukou na plynovém kohoutku do Evropy se na to připravil, takže sankce na Rusko plně dolehnou až za nějakou dobu.
Nakonec se budou muset sami Rusové otočit a říct: „A dost. Ne naším jménem.“ Mnozí z nich, včetně nositele Nobelovy ceny Dmitrije Muratova, již nad touto válkou vyjádřili zděšení. Přečtěte si dojemné vyprávění ukrajinské aktivistky Natálie Gumenjukové o tom, jak při telefonním hovoru s ruskou novinářkou obě plakaly, když se ruské tanky začaly blížit. Toto zděšení se ještě zvýší, až se domů vrátí mrtvoly mladých ruských mužů v pytlích na mrtvoly – a až se doma v Rusku naplno projeví ekonomické a reputační dopady. Rusové budou první a poslední obětí Vladimira Putina.
To mě přivádí k poslednímu, zásadnímu bodu: musíme být připraveni na dlouhý boj. Bude trvat roky, pravděpodobně desetiletí, než se plně projeví všechny důsledky tohoto 24. února 2022. V krátkodobém horizontu jsou vyhlídky Ukrajiny zoufale chmurné. V tuto chvíli si však vzpomínám na nádherný název knihy o maďarské revoluci z roku 1956: „Vítězství porážky“. Téměř všichni na Západě se nyní probudili a uvědomili si, že Ukrajina je evropskou zemí, kterou napadl a rozparceloval diktátor. Kyjev je dnes městem plným novinářů z celého světa. Tato zkušenost navždy zformuje jejich náhled na Ukrajinu. V letech iluzí po konci studené války jsme zapomněli, že právě takto se národy zapisují do mentální mapy Evropy – krví, potem a slzami.
Timothy Garton Ash je profesorem evropských studií na Oxfordské univerzitě a vedoucím pracovníkem Hooverova institutu na Stanfordově univerzitě. Twitter: Garton: @fromTGA
Z anglického originálu přeložil Viktor Janiš.
Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.
