Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

BIS v kauze ruského ovlivňování voleb ukázala na Bystroně z německé AfD.

„Tady je to naše, řekneme vám proč.“ Putin postupuje v logice, kterou vymysleli a prosazovali všichni sovětští vůdci

Tak poslouchejte, řeknu vám, jak to je. Ilustrační foto: kremlin.ru
Tak poslouchejte, řeknu vám, jak to je. Ilustrační foto: kremlin.ru

Komentář Michaela Romancova: Válka, kterou Putin rozpoutal, je fyzickým pokusem o návrat ruské moci na území, o němž se domnívá, že má být jeho. Mluví o tom už nejméně od minulého léta. Jedná se o aktivitu tak viditelnou, že ji nejsou schopni zpochybnit ani dva z jeho nejvlivnějších českých zastánců a obhájců – Miloš Zeman s Václavem Klausem.

V knize Timothyho Snydera Krvavé země: Evropa mezi Stalinem a Hitlerem lze najít i postřeh, že Sovětský svaz byl marxistický stát, jehož vůdci se prohlásili za vědce v oblasti historického vývoje. Ne za obyčejné historiky, ale za ty, kdo – díky vědecké metodě zprostředkované učením marxismu-leninismu – vědí, jak, proč a kam se otáčí kolo dějin. Vítězství komunismu, a tedy i SSSR bylo nevyhnutelné, neboť se jednalo o vědecký fakt.

Prakticky po celou dobu existence SSSR jeho vůdci-vědci (sami sebe označovali za teoretiky komunismu a mezinárodního dělnického hnutí) předpovídali krach všem ostatním, přičemž největší pozornost věnovali vždy té mocnosti, kterou považovali za nejsilnější z nepřátel.

Není vyloučeno, že měli pravdu v tom, že „americký imperialismus“ stál na pokraji propasti, ale SSSR byl o krok napřed! Jedna ze dvou tehdejších supervelmocí se na začátku 90. let zhroutila, čímž v systému mezinárodních vztahů, jakož i v prostředí jejich výzkumu vznikl obrovský problém. Jak postupovat dál – například co bude s obrovským sovětským jaderným arzenálem a jak něco, s čím nikdo nepočítal, vysvětlit. Jednou částí toho problému je i Putin.

Než se dostaneme k jeho „analýze“, je třeba připomenout a zdůraznit jeden důležitý fakt. Putin, stejně jako všichni ti, kteří ho obklopují, vyrostl a dospěl v Sovětském svazu, v jehož veřejném prostoru nic jiného než oficiální „vědecká“ interpretace dějinného pohybu nesmělo rezonovat. Sloužil v KGB, tedy v organizaci, která formálně chránila sovětský stát, ale její prvořadou rolí bylo chránit komunistickou stranu. V jejím znaku byl „štít a meč“ a motto „Věrnost straně – věrnost vlasti!“.

Komunistická strana, tedy režim a jeho prominenti, byla prvotní, stát druhotný a obyčejné obyvatelstvo mělo význam pouze jako levná pracovní síla a „kanónenfutr“. Putin se sice ve veřejném prostoru vůči komunismu (a zejména Leninovi) velmi ostře vymezuje, ale svého času byl sám aktivním členem KSSS. Roku 2016 prohlásil, že na rozdíl od mnoha ostatních svou stranickou legitimaci nikdy nezničil, dodnes ji má schovanou a socialistické ideje mu nejsou cizí.

Je proto zcela vyloučené, aby se s marxisticko-leninskou optikou neseznámil, aby si ji neosvojil minimálně natolik, aby v jejích „vědeckých kategoriích“ byl schopen (dez)interpretovat minulost, současnost i budoucnost. Ostatně, jeho současná vystoupení i činy jsou toho nejlepším důkazem.

Posledním nešťastníkem, který musel podstoupit Putinův vhled do historie, byl francouzský prezident Emmanuel Macron během jednání v Moskvě 8. února. Z šesti hodin, které jednání zabralo, prý značnou část zabrala Putinova „přednáška“, v níž vyložil svůj pohled na vztahy mezi Západem a Ruskem, zejména pak po rozpadu SSSR.

V červnu loňského roku, u příležitosti výročí nacistického útoku, zveřejnil německý týdeník Die Zeit jeho elaborát na téma vztahů Východu/Ruska a Západu. O rok dříve, u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války, vyšel na webu amerického National Interest jeho sáhodlouhý článek pojednávající zejména o okolnostech předcházejících jejímu rozpoutání. Z hlediska současného dění je však z jeho pseudohistorických prací nejdůležitější článek, který rovněž vyšel v červnu 2021 a věnuje se vztahům mezi Ruskem a Ukrajinou, respektive Rusy a Ukrajinci.

Putin se tehdy přihlásil k tezi, že Rusové a Ukrajinci jsou jedním národem a „zeď vzniklou mezi nimi v posledních letech považuje za velké společné neštěstí, za tragédii, jež je výsledkem společných chyb“. Obdobně laděná slova z úst politika v evropském prostoru ve 21. století nejsou nikterak výjimečná. Dále se však Putin změnil na politika-vědce a prohlásil, že Rusko je v právu, neboť na jeho straně je historická pravda (a navíc i mezinárodní právo).

Dnešní Ukrajina je prý cele „duchovním dítětem“ sovětské éry, dnešní ukrajinská území byla vytvořena na úkor historického Ruska. Rusko na svou pravdu – natožpak na „svá“ území – nehodlá rezignovat, a nebude-li mít jinou možnost, přistoupí k akci, případně bude-li k tomu donuceno tlakem zvnějšku, i za použití síly.

Vidíte, jak přesně současné dění zapadá do obrysů Putinovy analýzy? Náhoda? Nikoli! Pouhý výsledek uplatnění vědeckého přístupu. Ukrajina je ovládána „narkomany a nacionalisty“ (o těch druhých mluví již léta, ale narkomani se teď, stejně jako fašisti před anexí Krymu, objevili poprvé), kteří zemi řídí jako loutky cizích/západních vlád. Rusko proto bylo donuceno použít sílu a začít jednat.

Válka, kterou na očích celému světu Putin rozpoutal, však není válkou, ale poslední šancí ji odvrátit. Ne, nezbláznil jsem se, přesně to totiž ve svém oficiálním vyjádření tvrdí ruské ministerstvo zahraničí. Jen díky „speciální operaci“ nedojde k rozpoutání širšího, možná i globálního konfliktu, k němuž by jinak mohlo dojít… Je proto nepřípustné, jak prohlásil Putinův mluvčí Dmitrij Peskov, označovat ruské akce na Ukrajině za „okupaci“, neboť se jedná o „demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny“, a až skončí, bude vše ostatní „záviset už jen na vůli ukrajinského lidu“.

Putin již po léta stojí v čele procesu, který Vladimir Medinskij (v letech 2012–2020 ministr kultury, dnes pomocník prezidenta v otázkách kultury) označil za „obnovu ruské historické suvernity“, ztracené v důsledku rozpadu SSSR. Tehdy podle něj nejen miliony jeho obyvatel, ale polovina vzdělaného obyvatelstva vnímala svět optikou marxismu-leninismu, což možná nebyla nejlepší optika, ale „byly to naše brýle“. Ve skutečnosti se nejedná o nic jiného než o snahu vypořádat se s komplexem vlastní méněcennosti, zejména vůči USA.

Válka, kterou Putin rozpoutal, je fyzickým pokusem o návrat ruské moci na území, o němž se domnívá, že má být jeho. Jedná se o aktivitu tak viditelnou, že ji nejsou schopni zpochybnit ani dva z jeho nejvlivnějších českých zastánců a obhájců Miloš Zeman s Václavem Klausem. První, poté co mu nezbylo než se přiznat k chybě – ke které nemuselo dojít, pokud by vytrvale a systematicky neignoroval fakta –, se v přímém TV přenosu změnil na jestřába. Druhý začal kňourat, že ho Putin zradil, přestože se tolik snažil chápat a vysvětlovat.

Nejsou sami, někoho takového má skoro každá země na Západě. Všem se jim stalo něco podobného jako řadě západních levicových intelektuálů, když v roce 1968 vpadly sovětské tanky do Československa. Tehdy však většina z nich otevřeně nefigurovala na výplatní listině Kremlu, respektive jím ovládaných polostátních monopolů, jakými jsou Gazprom nebo Rosňefť. Naši výtečníci nepatří ke zjevně koupeným (ex)politikům typu Gerharda Schrödera, Françoise Fillona či Karin Kneisselové. Mnohem spíš je k Putinovi, a tím pádem k Rusku připoutalo sdílené vidění světa. Podobně jako má z Ameriky komplex Rusko, mají ho i oni. Z Václava Havla, jenž byl přijat a uznán právě Amerikou.

Stručně:

  • Sovětský svaz byl stát, jehož vůdci se prohlásili za vědce v oblasti historického vývoje. Za ty, kdo – díky vědecké metodě zprostředkované učením marxismu-leninismu – vědí, jak, proč a kam se otáčí kolo dějin.
  • Putin, stejně jako všichni ti, kteří ho obklopují, vyrostl a dospěl v SSSR, v jehož veřejném prostoru nic jiného než oficiální „vědecká“ interpretace dějinného pohybu nesmělo rezonovat.
  • Je vyloučené, aby se s marxisticko-leninskou optikou neseznámil, aby si ji neosvojil minimálně na tolik, aby v jejích „vědeckých kategoriích“ byl schopen (dez)interpretovat minulost, současnost i budoucnost. Ostatně, jeho současná vystoupení i činy jsou toho nejlepším důkazem.

Autor je externí spolupracovník Deníku N, politický geograf, působí na Fakultě sociálních věd UK a Metropolitní univerzitě Praha.

V rubrice komentáře dáváme prostor různým úhlům pohledu, které nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Názor

Ruská válka na Ukrajině

Vladimir Putin

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější