Transgas podceněný, zavržený a zdemolovaný. Kde se stala chyba?
Komentář Kateřiny Bečkové: O Transgasu se mluví ve všech pádech. Zpravodajské rubriky většiny médií přinesly zprávu o tom, že budova zvaná Transgas na Vinohradské třídě v centru Prahy se začala bourat. Sama o sobě by demolice tolik pozornosti nevzbudila, jenomže tady se bourá architektonický unikát, za jehož zachování se již několikrát demonstrovalo. Země s košatým systémem státní památkové péče nedokázala ochránit zásadní pilíř své architektonické historie.
Obráncům Transgasu je často vyčítáno, že o památkovou ochranu areálu zažádali pozdě. Až poté, co jej od státu koupil soukromý investor se zřejmým úmyslem stavět na uvolněné parcele. Ale architektonická hodnota budovy byla tehdy již dobře známá, stačilo se zeptat historiků architektury, specialistů na poválečné období. Zda k takovému dotazu v okamžiku prodeje došlo, či nikoliv, nevím, ale tento moment považuji za naprosto klíčový. Stát, který nebyl jen vlastníkem prodávané budovy, ale současně je garantem památkové péče v zemi, poslal na porážku architektonický unikát a bylo mu to jedno. Že Transgas neměl v tu chvíli statut zapsané kulturní památky, není podstatné a nesnižuje to ani v nejmenším jeho kvality. Spíš nikoho do té doby nenapadlo, že by tato relativně mladá, masivní a dosud plně využívaná stavba byla natolik ohrožena, aby by ji bylo nutno chránit jako památku. Mimochodem, hrůza mne obchází, když si představím, kolik vynikajících budov z průběhu 20. století by stát mohl klidně opustit a prodat, pokud by se stěhoval do premiérem vysněné vládní čtvrti.
Obdivovatelé a znalci architektury poválečného období z Fakulty architektury ČVUT dobře vědí, že o památkovou ochranu hodnotných staveb musejí žádat hned v okamžiku, kdy jejich kvality již dokážou nejen bezpečně rozpoznat, ale také přesně popsat. Na Ministerstvu kultury ČR ale pochopení nenacházejí, řada jejich podnětů tam totiž leží bez odezvy celé roky. Mezi nimi například návrhy na prohlášení hotelu
