Ve Zkáze Dejvického divadla se herci populární pražské scény vysmívají sami sobě i vlastnímu kultu
Jak zbořit a posléze znovu vystavět svůj vlastní pomník. Dejvické divadlo je pojem. Chodit do „Dejvického“ rovná se nechodit na představení jako takové, ale na Trojana, Novotného, Plesla, Čermáka, Melíškovou. Seriál Zkáza Dejvického divadla na tento fenomén nahlíží zevnitř, ale i z vnějšku.
Na úvod by bylo možná dobré si ujasnit, v jakém žánru se vlastně Zkáza Dejvického divadla pohybuje. Ukázky odkazují někam ke komedii, ale podíváme-li se zpětně na seriály Čtvrtá hvězda a Dabing Street, které stály na „dejvické“ poetice, je třeba konstatovat, že Zkáza Dejvického divadla zachází naprosto nejdál. Je nekompromisní, syrová, naprosto odmítá jakékoliv předstírání humoru.
V Dabing Street se scenárista a režisér Petr Zelenka utopil v samoúčelně efektních scénkách, které jako kdyby vypadly z jeho filmů z devadesátých let. Čtvrtá hvězda byla syrovější, minimalističtější – zejména díky režijnímu a scenáristickému vkladu Miroslava Krobota – a Zkáza Dejvického divadla je prozatím definitivním přiznáním a zároveň popřením poetiky tohoto mnohdy až nekriticky zbožňovaného souboru.
Shakespeare v hypnóze
Konflikt a vlastně i humor vyvěrají z jednoduchého, nicméně velmi funkčního principu. Umění versus každodenní trable, starosti a stresy. Hned úvodní epizoda Režisér tento střet hypertrofuje až na nejvyšší možnou míru. Dejvice jsou finančně v krizi, a aby naplnily kasu, pozvou si věhlasného finského režiséra Aki Jussiho Huhtalu, aby zde inscenoval Shakespearovu klasiku Richard III. Zkoušky se zvrhnou v jakousi psychoterapeutickou seanci, více než o ponor do role jde o hypnózu
