Jurij K. jde do války, zvítězit. I bez pomoci Západu. „Já musím. Kdo, když ne my?“
Jurij K. míří z Česka zpět na Ukrajinu, vydal se opačným směrem než velká část národa. S vědomím, že se přidá k armádě. Důvod má jasný, dělá to prý pro syna.
Pátek 13:40, Praha Florenc. Před nástupištěm číslo 14 stojí a pokuřuje muž s překvapivě malým batohem. Kouká na naplněný autobus, do kterého se před chvílí pokusil nastoupit, aniž měl rezervaci. Neúspěšně, tento vůz ho domů nezaveze. Dostat se nějak na Ukrajinu je ale rozhodnutý.
„Pro syna.“ To je jeho odpověď na otázku, proč odjíždí. Opakuje ji za rozhovor hned několikrát. „Kvůli synovi. Máme jediného syna, 27 let. Šest let studoval školy, medicínu,“ říká. „Je to tak, já musím. Kdo, když ne my?“ ptá se.
„Nevrátím se zpátky“
Jurij K.