Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Strach z války zapnul naše radary. Je normální cítit úzkost, ale nejsme bezmocní, říká krizová terapeutka

Psychoterapeutka, psycholožka a lektorka Daniela Vodáčková. Foto: archiv Daniely Vodáčkové
Psychoterapeutka, psycholožka a lektorka Daniela Vodáčková. Foto: archiv Daniely Vodáčkové

Ruská invaze na Ukrajinu otřásla celým světem, Putinův útok v lidech vzbudil strach, úzkosti a obavy z budoucnosti. Psychoterapeutka a psycholožka Daniela Vodáčková, která stála u zrodu krizové intervence v Česku, v rozhovoru s Deníkem N popisuje, co se s námi nyní děje, jak na situaci reagovat nebo jak o válce mluvit s dětmi.

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

  • Jak v souvislosti s ruským útokem na Ukrajinu pracovat se svými pocity.
  • Co nám může v této chvíli pomoci.
  • Jak o válce mluvit s dětmi.
  • Proč je důležité uchovat si víru v dobré konce.
  • Jak současnou situaci hodnotí také psycholog ministerstva vnitra Štěpán Vymětal.

Dnes ráno jsme se probudili do války, Rusko zaútočilo na Ukrajinu ležící jen několik stovek kilometrů od Česka. Velká část z nás prožívá úzkost a strach. Jak s těmito pocity naložit?

Je dobré si uvědomit, že nemůžeme hledat kdovíjaká řešení. Je to velká věc, kterou my nevyřešíme, i kdybychom chtěli. Potřebujeme tu situaci zpracovat, zaujmout k ní stanovisko, mít adekvátní informace, mít možnost sdílet své prožitky s druhými lidmi.

Ale také zkusit zachytit prvky paniky, které můžeme cítit a která je oprávněná, protože my teď nedohlídneme na konec a nevíme, jak vše dopadne. Je dobré zachytit obavy, které nás předbíhají o spoustu kroků a jež nemůžeme mít v této chvíli zkrocené. Vědět o tom, že máme zranitelná místa, kterými padáme do katastrofických představ. A sdílet je, mluvit o tom s druhými lidmi.

Dva roky jsme žili v napětí spojeném s pandemií koronaviru. Válka na Ukrajině přišla v době, kdy mnozí z nás věřili, že se budou moci znovu nadechnout a nabrat ztracené síly. Jak se postavit tomuto?

Nemám žádné vítězné řešení. Máte pravdu, že z jedné nejistoty teď padáme do druhé. Covid-19 měl chvíle, kdy jsme nikdo nevěděli, jak to dopadne, jestli to není další morová rána. Nevěděl o něm nikdo nic, ani my pomáhající. Byli jsme v tom všichni naslepo.

Jsme tím oslabeni, někteří hodně, je to další závaží. Některé situace ale nelze řešit jinak než sdílením – nevíme, jak to dopadne, ale máme se k dispozici navzájem. Musíme o tom mluvit, nemůžeme v tom být sami, to je špatně.

Líbí se mi třeba demonstrace na Václavském náměstí, myšlenka jít něco udělat, nebýt v tom bezmocně. Nebo jak si lidé dávají vlajky Ukrajiny na Facebooku, tím říkají: „Já se k tomu chci vyjádřit, chci dát najevo svůj názor.“ To jsou strašně důležité postoje, které spolu lidé sdílejí, a zároveň to jsou podpůrné postoje pro nás pro všechny.

Strach historicky člověku pomáhal přežít, nemůže být tedy i v této situaci nějak nápomocný?

To je velmi důležitá připomínka. Je adekvátní strach cítit. Zvyšuje naši ostražitost. V temném lese se člověk víc bojí, strach zesílí ostražitost, a pak je správné se více chránit.

A tohle se nyní děje s námi, jsme v nepřehledné situaci a cítíme emoce, jako jsou strach, zlost, které činí náš ochranný systém supervnímavým. Zapínáme radary. Cítit emoce ve vypjatých chvílích je smysluplné a obranné.

Šoková reakce

Během pandemie se proti úzkosti radilo vypnout zprávy, běhat, meditovat… Ale toto je nová zkušenost, kterou většina současníků nemá. Jak je možné – kromě toho, že lidé dají najevo svůj názor a mluví spolu –, si během války uchovat duševní zdraví? Jde to vůbec?

Pevně doufám, že to jde. Válka je ale prostě situace, kterou jsme nezažili. Nevím, jak se můžeme chránit před blbými pocity. Jsme v této situaci příliš krátce a jsme teď v šoku, že je vůbec něco takového možné. Šoková reakce má více funkcí, mobilizuje náš systém, dává čas, který je potřeba k dobré orientaci – díváme se na zprávy, analyzujeme je a odhadujeme rozsah nebezpečí.

Když jde ale krizový intervent k člověku v šoku po nehodě, nabídne mu deku, pití… Co je tou praktickou podporou, ze které můžeme čerpat v současné situaci?

To, o čem jsme mluvili: v šoku totiž děláme s klientem to, že spolu mluvíme.

A co by bylo v tomto našem případě tím symbolickým pitím a dekou?

Deka je v tomto případě asi lidské teplo, být spolu, sdílet to. Války se koneckonců vyhrávají také tím, že se lidé semknou.

Pořád se vracím k tomu, co můžeme praktického udělat, abychom překonali úzkost a strach. Ale když vás tak poslouchám, pomalu mi dochází, že někdy jde o mezistav, kdy nejde dělat nic.

Je to tak. Je potřeba si uvědomit, že jsme všichni ve fázi šoku. Ale nejsme bezmocní a to je důležité. Můžeme dělat dílčí věci, poslat peníze na podporu, vyvěsit vlaječku, nabídnout pomoc.

Vy jste také pracovala s cizinci, kteří v Česku žijí. Jak prožívají tuto situaci oni?

Přirozeně se bojí o své rodiny, strach je posílený vzdáleností a nemožností mít věci pod kontrolou. Soudržnost lidí je taková, že rodinný systém je pro ně velmi důležitý. I když je ekonomická situace vyhnala do jiné země a jsou od sebe tisíce kilometrů daleko, soudržnost je tam stále velmi silná. Tohle napětí proto může být zdrojem velkého diskomfortu.

Jaká by tedy byla vaše rada Ukrajincům, kteří současnou situaci prožívají u nás?

Důležité je být se svými příbuznými alespoň v telefonickém kontaktu, aby se přesvědčili, že jsou v pořádku.

Ale to bohužel nemusí za pět minut platit. My se tady můžeme obejmout, připnout vlajku, probrat to s kamarády, ale je svírá strach o jejich blízké. Co se jim dá poradit?

Nezbývá jim než se soustředit na přítomnost, být v ní. Používat optimismus, pokud je k němu prostor. Lidé často mají anticipační strach, předem se obávají, že věci dopadnou špatně, dohlížíme horších konců. Zvláště když mají nějakou negativní zkušenost.

Na druhou stranu ale dějiny může pohánět kupředu optimismus, důvěra v dobré konce. Je důležité ji neztrácet. Anebo to vnímat realisticky – ve chvíli, kdy se věci už nevyvíjí dobře, oddělovat, co je reálné, a co už je fantastický nános nad tím. Třídit realitu od fantazie.

Přemýšlím, co by asi nyní Ukrajinci řekli tomu, že mají být optimističtí.

Nevím, co bych jim říkala, jestli zrovna tohle. Jela jsem ale nedávno s ukrajinským taxikářem a bavili jsme se o situaci na Ukrajině, o jeho rodině, o tom, jak jsou v kontaktu, jak si volají přes Skype. Netroufla bych si mu říci, ať je optimistický, ale na závěr jsme si říkali: „Držíme si palce, aby to dobře dopadlo, modlíme se.“

To je ten optimismus, který mám na mysli. Je to vyjádření přání, modlitba, zaklínadlo, jít do kostela, zapálit svíčku. Někdy potřebujeme udělat takovýto manévr, je to důležité.

Ať ty myši vypadnou!

Na válku na Ukrajině reagují samozřejmě i děti, které jsou v tom šoku s námi. Jak s nimi o situaci mluvit? Chlácholit je, nebo s nimi hovořit pravdivě?

Pro děti je důležité několik věcí: předně mít jistotu, že jsem s rodiči, když se ve světě něco děje. Druhá věc je, že je vhodné dětem odpovídat na jejich otázky. Děti se umějí ptát, ptají se nekonvenčním způsobem a ptají se dobře.

Rodiče by se měli pokusit říkat co nejpravdivější odpovědi svým dětem, a to tak, aby si to dětská mysl dokázala přechroustat. Má smysl se v tomto směru dětem věnovat a odpovídat jim pokud možno pravdivě.

Když se dítě zeptá: „A bude válka?“ Tak mu například říci: „Já si myslím, že nebude. Doufám, že nebude, ale teď je to ve světě neklidné a my i ty máme samozřejmě obavy. A je v pořádku je mít, je to přirozené.“

Je tedy důležité tento stav nezamlčovat, nezlehčovat, protože dítě stejně vycítí, že se něco závažného děje a nebude tomu rozumět.

Přesně tak.

Jak se vy osobně bráníte úzkosti z posledních událostí na Ukrajině?

Přemýšlím, kolik v tom cítím úzkosti, kolik zvědavosti, kolik čeho. Spíše cítím zlost než úzkost. Jsem naštvaná na vývoj událostí. Když jsem byla malá holka a byl osmašedesátý, můj výkřik byl, ať ty myši z našeho domu vypadnou. Ten pocit si ponechávám a říkám si, ať ty myši vypadnou. Já se prostě zlobím!

V jaké chvíli by měl člověk vyhledat odbornou pomoc? A může si dovolit se hroutit, když se mu vlastně nic neděje? Reálně se něco děje lidem na Ukrajině.

Ve chvíli, kdy má pocity, na které nestačí, které ho ohrožují. Když na ty pocity reaguje jeho tělo, když si je člověk somatizuje, že má třeba pocit, že nemůže dýchat, že ho všude bolí.

Druhý příklad je, když se tyto pocity neustále vnucují, když se stále vrací, ruší mě, zaměstnávají mě, spoutávají mě, nemůžu kvůli nim fungovat v klidu, berou mi pocit radosti, štěstí.

Ta hranice je velmi individuální. Každý má ale nárok ve chvíli, kdy se necítí dobře potřebuje své pocity sdílet s odborníkem, to udělat. Není to žádá ostuda, patří k humanistické společnosti takovouto možnost využívat.

„Musíme se naučit žít v zátěžové době“

Psycholog ministerstva vnitra Štěpán Vymětal, který zastupuje Česko ve Stálém výboru pro psychologii krizí, katastrof a traumatu EFPA, hodnotí současnou situaci a doporučuje, jak postupovat.

Co prožíváme: Naše prožívání je individuální, máme různé emoce a myšlenky. Zatím jsou lidé často ve fázi šoku. Jde o akutní fázi neštěstí. Je to velká zátěž pro mnoho z nás. Setkáváme se s realitou mimořádného násilí i s pocity ohrožení. Nejistotě a bezmoci ale můžeme čelit. Společně i individuálně.

Co můžeme udělat je pojmenovat své emoce a obavy, musíme se naučit žít v nejisté a zátěžové době a posilovat svoji tělesnou i psychickou odolnost. Objevují se obavy z války, pocity nejistoty, bezmoci, narůstajících obav, ale i rozhořčení a zloby. Jsou to normální emoce na mimořádnou zátěž. U některých lidí se mohou otevřít starší traumatické zkušenosti.

Někteří lidé a děti, kteří jsou zvýšeně zranitelní, mohou trpět vysokou úzkostí či mít silný strach z propuknutí války v dalších zemích Evropy. Někteří lidé mají obavu z dalších ekonomických dopadů. Jiní mohou naopak skutečnost bagatelizovat, relativizovat či popírat, může se u nich jednat o obranu jejich psychiky, která riziko popře, aby se vyhnula nejistotě a úzkosti.

Existuje i mnoho lidí, kteří si názor utváří pod vlivem konspiračních teorií a dezinformací. Mnoho lidí je však odolných a zachovávají si racionální myšlení. Řada lidí vyjadřuje solidaritu a je odhodlána potřebným pomoci.

Co pomáhá: Každému pomáhá něco jiného. Co vám pomohlo jindy, vám může pomoci i nyní. Pomáhá vyjádření solidarity, individuální pomoc bližním, účastnit se organizované pomoci přes neziskové organizace. Pomoc druhým funguje proti pocitům vlastní bezmoci a viny.

Některým lidem pomůže promluvit si na lince důvěry. Je důležité posílit vlastní odolnost a duševní zdraví například přes www.opatruj.se (k dispozici je i ruská mutace). Uznat strach jako legitimní, naslouchat druhým, podpořit, nebagatelizovat, zjišťovat potřeby a oblasti, které lze podpořit, přispět třeba do sbírek, být aktivní.

Situace Ukrajinců v ČR: Máme v naší zemi 260 tisíc Ukrajinců, jsme přímými svědky jejich strachu a nejistoty, dotýká se to našich přátel i smíšených rodin. Je to pro ně mimořádná zátěž. Mají části svých rodin doma, mají strach o své blízké, ohledně dopadů na životy, zdraví, ekonomiku, budoucnost dětí.

Komplikovaná je situace ze smíšených rusko-ukrajinských rodin, ale i u Rusů žijících v Česku, kteří se mohou setkávat s antipatiemi ze strany dalších občanů. Je potřeba vysvětlovat a tlumit averze. Zabránit další polarizaci a radikalizaci společnosti. Jít cestou vzájemné pomoci.

Jak mluvit s dětmi: Doporučuji s nimi mluvit přiměřeně věku. Vyjádřit a podpořit jejich bezpečí, udržovat jejich aktivity a denní režim, limitovat jejich přístup k šokujícímu zpravodajství, posilovat normalitu jejich běžného života atd.

Myslet na to, že děti často vnímají, o čem se baví dospělí nad jejich hlavami. Poradit se s odborníky – například na linkách pro rodiče a školy nebo na obecných linkách důvěry.

Deník psaný během války
Unikátní shrnutí prvních měsíců ruské války v deníkových zápiscích a v rozhovorech s reportéry Deníku N, kteří viděli důsledky války na vlastní oči. Novou knihu Abych nezapomněl reportéra Deníku N Lukáše Prchala nyní najdete v našem e-shopu.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Psychologie

Rozhovory

Válka na Ukrajině

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější