Na jevišti mluví o ztrátě svých synů: Každý mi říkal, jak jsem silná a jak to zvládnu. Já jsem ale nechtěla být silná
Česká performerka, tanečnice a choreografka Markéta Vacovská v roce 2020 představila své představení Odloučení, ve kterém se zabývá tématem úmrtí dítěte a životem v blízkosti smrti. Jeho námětem byl její vlastní příběh. V důsledku genetické poruchy totiž Markéta přišla o své dva syny, dvojčata Heřmánka a Eduarda, když jim bylo jen sedm a patnáct měsíců. V sobotu můžete navštívit reprízu v rámci festivalu Malá inventura.
V rozhovoru mluví o tom, jak se dá bolest zprostředkovat tancem tak, aby to bylo terapeutické i pro druhé, o tom, jak smrt bratrů vnímal jejich v té době dvouletý bratr Bedřich, a také o tom, co by rodičům, kteří přišli o dítě, lidé rozhodně neměli říkat, aby je ještě víc nezranili.
Bylo povolání profesionální tanečnice vždy vaším dětským snem?
Tancovala jsem odmala, zhruba od svých sedmi do osmnácti let, a velmi mě to bavilo. Lidé z prostředí tance v Plzni, kde jsem žila a vyrůstala, byli moje druhá rodina. Ale sen být baletkou nebo tanečnicí jsem neměla.
Asi v jedenácti letech jsem společně se dvěma kamarádkami udělala přijímací pohovory na taneční konzervatoř, ale nakonec jsme se shodly, že tancovat profesionálně nechceme. Bály jsme se, že konzervatoř udělá z tance dril, a my jsme z něj chtěly mít radost. Vystudovala jsem tedy gymnázium.
Co nakonec rozhodlo, že jste se na dráhu profesionální tanečnice přece jen vydala?
Na vysokou školu jsem odešla do Prahy, nastoupila jsem na obor čeština–francouzština. V Praze jsem byla rok, tři další jsem strávila ve Francii. Právě ve Francii jsem viděla taneční představení od americké choreografky a tanečnice Meg Stuart. To, co jsem v divadle tehdy zažila, mě tak oslovilo, že jsem úplně přehodnotila svou profesionální dráhu lingvistky a překladatelky a vrátila jsem se k pohybu a tanci. Ke kořenům, které jsem zapustila v dětství. Pochopila jsem, že
