Deník N

Karel Kryl dokázal vidět a pojmenovat podstatu věci dříve než ostatní

Vojtěch Klimt. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Vojtěch Klimt. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Velký rozhovor s životopiscem Vojtěchem Klimtem o tom, proč se čtením Karla Kryla můžeme naučit demokracii a jejímu fungování. A proč by nás víc než písničky měly zajímat jeho politické komentáře, které mu v 90. letech nechtěli tisknout.

Vojtěch Klimt poznal Karla Kryla záhy po jeho návratu do Československa. Napsal jeho nejdůkladnější životopis Akorát že mi zabili tátu a dlouhodobě popularizuje jeho odkaz a tvorbu jako předseda Klubu Karla Kryla. 

Jak jste se s Karlem Krylem seznámil?

Na začátku roku 1990 velký Karlův kamarád Martin Štumpf založil klub jeho příznivců. A protože jich bylo opravdu hodně, vydávali velice pěkný časopis Ječmínek s originální grafickou úpravou Jindry Topiče. Mně bylo tenkrát čerstvých sedmnáct a ve své mladické drzosti jsem jim napsal kritický dopis. Místo aby ten dopis zahodili, pozvali mě k sobě na schůzi. Byl tam i Mistr, jak jsme mu tenkrát trochu z legrace říkali. Pak se šlo poprvé do hospody a už to jelo. Zjistil jsem, že Karel je velmi bezprostřední, vstřícný, dokázal se s lidmi bavit jako rovný s rovným.

Ve výboru klubu tenkrát byla spousta lidí. Když Karel umřel, už tam skoro nikdo nezbyl, a dneska už jsem úplně sám. Na největší sociální síti provozuji klubovou stránku KKlub, ke které se může připojit kdokoliv.

Byli jste přátelé?

Jako jeho obdivovatel jsem k němu měl vzhledem k věkovému rozdílu na začátku velkou úctu. Postupně mi došlo, že jsem některé věci vnímal až naivně – když jsem si například myslel, že by tomu tlaku žen, kterých kolem něj bylo vždycky hodně, neměl tolik podléhat. Postupně jsem střízlivěl a občas jsem na něj byl i protivnej, s odstupem času musím říct, že leckdy i nespravedlivě. Člověk byl prostě mladý blbý tele.

Znal jsem ho vlastně jen něco přes tři roky a spousta mi toho došla až po jeho smrti. Nedocenil jsem, že mám vedle sebe „národního barda“, takže jsem ani dostatečně nevyužíval toho, abych z něj tahal nějaká moudra. Zároveň, když jsem viděl, jak se kolem něj pohybují ty hrozny obdivovatelů, nechtěl jsem patřit k těm, co mu visí na rtech a vše odkývou. Občas mi to bylo tak nepříjemné, že jsem se některým akcím vyhnul, čehož zpětně lituju. Kdo ale mohl vědět, že zbývá tak málo času.

Jak si ho pamatujete nejvíc?

To se těžko předává, to by člověk musel zažít. Dokázal být neuvěřitelně milý a pozorný. Dobře se poslouchal, protože měl příjemný hlas, chytré myšlenky a charizma. Na druhou stranu dokázal být protivný, když si to člověk zasloužil.

Pamatuju si ho jako člověka, který si nehrál na žádnou hvězdu a ke svým lidem, jak fanouškům říkal, se vždy choval mile. Pokud ho nerušili zrovna při jídle, ochotně jim věnoval čas, když se k němu hlásili. Když to srovnám s takzvanými celebritami, na které člověk někdy narazí…

Hodně lidí vzpomínalo na to, jak se na ně dokázal třeba při autogramiádě usmát a ten úsměv byl určený jen pro ně; já ten pocit můžu jen potvrdit. Upřímně ho zajímaly vaše starosti, takže jste cítili, že mu na vás záleží a opravdu vám chce pomoci.

Jiní lidé se na něj pro změnu schválně vytahovali, dávali mu najevo despekt, aby ukázali, že je nějaká legenda nerozhodí, popřípadě mu potřebovali vyčíst jeho kritické názory. Žasnu, jak lidé zapomínají a nechtějí si dnes připustit, že většina národa šla na konci jeho života proti němu. A často ti, co se k němu sami chovali nepěkně, dnes vyprávějí, jak na ně byl nepříjemný.

Zmínil jste, že jste některé věci postupně začal vnímat jinak. Čeho se to týkalo?

Tenkrát jsem byl zamilovanej hlavně do jeho starých písniček. Ale jemu šlo především o ty nové. Nechápal jsem, proč ho staré písničky už tolik nezajímají, spíš to shazoval, říkal, že už je jinde než ten mladý kluk, který je napsal. Koneckonců, i ke svým nejlepším věcem byl hodně kritický.

Například desku Bratříčku, zavírej vrátka většina lidí vnímá jako úžasnou od začátku do konce, přitom jemu samotnému se už některé z těch písní moc nelíbily a tvrdil, že by je napsal úplně jinak. Nebyl kritický jen k ostatním, ale hlavně sám k sobě.

Vyčítal mi, že se nezajímám o politiku, ale mě tenkrát spíš zajímaly holky. Byl jsem taky trochu ve vleku lidí kolem sebe, kteří byli součástí kritiky z havlovských a klausovských pozic, jež se na něj snášela, ale to mě naštěstí přešlo včas, ještě než zemřel.

Dokážu ocenit, když někdo později uzná, že se v názoru na něj tenkrát spletl. A že těch lidí, i z řad intelektuálů a známých osobností, proti němu vystupovalo i veřejně opravdu hodně.

Jak byste ho přiblížil někomu, kdo ho nezažil? Co by v něm mohli najít třeba mladí lidé, u nichž jeho tvorba vždy rezonovala nejvíc?

Je otázka, co dnešní mladé lidi přitahuje. Ale v čem byl skutečně výjimečný, byl jeho obrovský talent a pak také schopnost analyzovat politiku a přesně pojmenovávat podstatu věci o řadu let dříve, než na to přijdou ostatní. Před nikým se nehrbil a hlavně, málokomu záleželo tak upřímně na vlastní zemi jako právě jemu.

Bohužel jeho polistopadové názory prakticky neměly žádnou publicitu, pak ho i přestali hrát v rádiích, takže se na to těžko navazuje. Paradoxně to představuje větší mezeru než exil, protože odtud aspoň něco občas proniklo a lidé to aktivně vyhledávali, zatímco od rozdělení Československa mnoho let prakticky nikoho nezajímal. To se začalo měnit asi deset let po jeho smrti a v poslední době si ho někteří podle svých potřeb přivlastňují naopak až obludným způsobem.

Kolik vlastně bylo Karlů Krylů? Německý/český, veřejný/soukromý? Jak moc se lišili? Z usedlého bavorského občana se prý stával divoký bouřlivák po překročení hranice.

V něm se těch Krylů schovávalo několik, ale to není nic zvláštního, žádný zajímavější člověk není úplně jednorozměrný. I v Bavorsku se v něm projevovalo bohémství a naopak v Česku spořádanost. Co je však zásadní, názorově byl velice konzistentní.

Vztah s jeho druhou manželkou Marlen Krylovou, s níž žil v Německu, byl pro něj zásadní, vyjadřoval se o ní nesmírně láskyplně, přesto prý vůbec netušila, co Karel v Česku dělá. Opravdu své dva životy takto pečlivě odděloval?

To byla jedna z věcí, která mě přece jen překvapila – Karel dokázal oddělovat i skupiny svých přátel. Každá ta skupina pro něj nejspíš znamenala něco jiného – buď náladu, prožitky, nebo sdílení určitých témat, přičemž ti lidé o sobě navzájem často vůbec nevěděli.

A co se týče vztahů k ženám, na které se asi taky ptáte –

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Karel Kryl

V tomto okamžiku nejčtenější