Zábranský ve svém románu o pandemii rekapituluje, místo aby vyprávěl
„Český Houellebecq“, v kontroverzích si libující spisovatel David Zábranský, volbou témat i jejich zpracováním vždy rád provokoval čtenáře a kritiky. Přesto se jeho knihám opakovaně dostávalo ocenění, neboť byly nezřídka dobře napsané a v nejednom ohledu zajímavé. To bohužel neplatí pro jeho nejnovější román O jednom zachraňování života, který nedávno vyšel v nakladatelství Větrné mlýny.
Ve svých posledních dílech obhajoval Zemana, psal o uprchlících, kritizoval společnost, v níž udávají kurz influenceři a píáristé, nebo glosoval česko-slovenský porevoluční vývoj. Už Zábranského předešlá próza, román Republika z roku 2020, ale vzbuzovala i mezi autorovými příznivci spíše rozpaky. Avizovaná inspirace kauzou kolem vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové se ukázala být pouhou vějičkou – nešlo o literární rekonstrukci, či alespoň reflexi dotyčného námětu, ba ani zdařilý pokus o politickou satiru. Čtenář se tu takřka neměl k čemu nebo ke komu upnout, ze záplavy myšlenkové a slovní ekvilibristiky nevyčníval žádný směrodatný názor a všechny postavy působily jako groteskní karikatury sebe sama, potažmo svých předobrazů. Na všem lpěla tučná vrstva falše, malosti a vulgárnosti, autorův cynický škleb zastínil celý příběh a zadusil veškerý humor.
Tentokrát si vzal Zábranský na paškál aktuální pandemii a její dopady na naše životy. Což na první pohled působí jako nadmíru vděčná látka, skýtající spisovateli množství prostoru ke společenské kritice či satiře a k tomu široký rejstřík mezních situací, jimž může vystavit své (anti)hrdiny.
Informace z nakladatelské anotace, že jde o esejisticky laděnou prózu mající formu monologu, může navíc ve čtenáři vzbudit mylné očekávání dalšího
