Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Nevěřím, že jsme zmoudřeli. Lidem lze stále nakukat cokoliv

„Stačí jedna generace, aby se nabyté vědomosti a zkušenosti opět vytratily.“ Foto: Saskia Vanderstich
„Stačí jedna generace, aby se nabyté vědomosti a zkušenosti opět vytratily.“ Foto: Saskia Vanderstich

Zajímají ho malí lidé uvízlí v soukolí velkých dějinných událostí. Jeho historický román Konvertitka vyvolal bouřlivou odezvu i v badatelských kruzích, kniha Válka a terpentýn pohnula ledy v soužití belgické společnosti. „Pravdivost literárního prožitku je nezbytným předstupněm pro pochopení pravdy o světě, v němž žijeme,“ říká belgický spisovatel a esejista Stefan Hertmans, který v rozhovoru odkrývá i bolavá místa své „malé, absurdní a krásné země“.

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

  • Jaký příběh vynesl na světlo tisíc let starý židovský rukopis.
  • Že pravda sdělená spisovatelem může mít větší dopad než novinový článek.
  • Proč je tráva na flanderských válečných polích dosud zelenější.
  • Že většina Belgičanů nemluví francouzsky.
  • Proč mají Vlámové schizofrenní postoj k Bruselu a proč kolaborovali s nacisty.
  • Zda se Belgie v dohledné době rozpadne.

V češtině právě vychází váš román Konvertitka, v němž na základě rukopisu z 11. století rekonstruujete úděl urozené křesťanské dívky, která kvůli lásce konvertovala k židovství, na útěku před křižáky prošla celou Francii a dostala se až do Egypta. Jak jste na něj přišel?

Před pětadvaceti lety jsme se ženou koupili starý domek ve vísce Monieux v Provence. A začali jsme slýchat různé zvěsti. Že prý tam kdysi stávala židovská čtvrť, ale nikdo neví, kde přesně. Že je tam někde zakopaný poklad. Tu a tam člověk narazil pod skálou na dobrodruhy hledající zlato. V zemi se tam sice nacházejí rozvaliny starých budov, ty jsou ale zanesené metrovým nánosem toku času. Měl jsem předtuchu, že na těch povídačkách něco je.

Pak mi jeden soused přinesl starou kopii článku amerického hebraisty Normana Golba, který Monieux určil jako místo, kde žila mladá konvertitka z pergamenu nalezeného v káhirské synagoze. Zajímalo mě, co byla zač a jak dopadla. Byl jsem jí v patách asi čtyři roky. Nastudoval jsem stovky historických pramenů i vědeckých publikací a projel Francii od severu k jihu po cestách, kterými se tehdy pravděpodobně ubírala.

Jaká část pátrání pro vás byla nejnáročnější?

Trvalo mi rok, než jsem zjistil, odkud ona dívka pocházela. V rukopisu se uvádí jméno jejího milého Davida a jeho otce Richarda Todrose, vrchního rabína z Narbonne. Známe i pisatele dokumentu, rabína Jehošuu Ovadju, ale identitu oné dívky ne. Ovadja uvádí, že pocházela z dalekého severu a její milý od španělských hranic. Jak se ti dva mohli potkat? V Narbonne, kde tehdy stála nejvýznamnější ješiva, žili sefardští Židé, na severu Francie aškenázští Židé. Proč by syn vrchního rabína z Narbonne putoval na sever?

Tehdy jsem při rešerších narazil na velkou polemiku, kterou mezi sebou vedli Sefardové a Aškenázové od roku 1060 a která se týkala polygamie a monogamie. Aškenázové byli striktně monogamní, ale Sefardové pod vlivem arabské kultury ještě udržovali v omezené míře polygamii. Takovou polemiku bylo pochopitelně možné rozčísnout jen pomocí teologických argumentů. Což se dělo v ješivách (židovské školy vyššího vzdělání, pozn. red.). To najednou do celé skládanky krásně zapadlo: syn Richarda Todrose, vrchního rabína z Narbonne, se dle všeho vydal do aškenázského centra vzdělanosti, za které Norman Golb ve svém bádání označil Rouen, kam podle něj Židé přišli už s římskými legiemi. Což je nesmírně zajímavé, protože z toho vyplývá, že Francie byla židovská dříve, než se stala křesťanskou.

Vaše kniha rozpoutala vášnivé diskuse hebraistů, je zmíněna dokonce i v komentáři ke Sbírce káhirské genizy Cambridgeské univerzity. Proč takový povyk?

V rukopisu pojednávajícím o životě této mladé ženy jsou

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Historie

Literatura

Rozhovory

Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější