Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Most is the most! Fenomenální seriál porušuje pravidla žánru – což mu možná dodává na přitažlivosti

Menšina k menšině sedá. Foto: Michaela Buchtová, Česká televize
Menšina k menšině sedá. Foto: Michaela Buchtová, Česká televize

Kdo se nevyjádřil k Mostu!, ten jako by nebyl. A protože Deník N být chce, přidáváme ještě jedno polínko. Poslední díl odvysílán a my čekáme, co to udělá s televizní tvorbou do budoucna.

Skončil momentálně nejsledovanější seriál České televize Most!. Osm dílů mělo postupně rostoucí sledovanost kolem 1,9 milionů diváků a divaček u obrazovek a na internetu jej dále sledovalo až 680 tisíc diváků, což je víc než hlavní zpravodajskou relaci. Přitom ČT si ze začátku nebyla ani jistá, zda seriál vysílat na prvním kanále.

Hlášky ze seriálu ihned zlidověly. V jednu chvíli jste mohli v trafikách najít najednou tři až čtyři časopisy, které měly na titulní stránce některého z hereckých představitelů seriálu nebo se na základě něj snažily vytěžit témata, jako jsou transsexualita, rasismus, chudoba nebo české buranství.

Scenárista Petr Kolečko dostal příležitost v rozhovorech nakopnout politickou korektnost jako „zbytečnou blbost“. Herci Erika Stárková a Vladimír Škultéty se zase zapojili do kampaně Greenpeace proti těžbě hnědého uhlí. Na příkladu romského nestudovaného, ale talentovaného herce Zdeňka Godly jsme se mohli dočíst, jak snadno se i bystrý člověk dostane nespravedlivě na základě barvy pleti do zvláštní školy.

Největší porevoluční fenomén

Je zjevné, že máme co do činění s kulturním a společenským fenoménem, jaký tady od revoluce v roce 1989 ještě nebyl. Jak sdělil jeden uživatel na Facebooku: „Jsem stejně jako zbytek diváků ohromen, že ČT natočila seriál, který není úplná slátanina, a nevím, jak na to reagovat. Je to nová situace, se kterou nikdo nepočítal.“ Dokonce ani žádný filmový počin nevzbudil tolik diskusí, tolik rozdílných ohlasů a intenzitu vášní, s jakou se k němu divácky přistupovalo. Most! je víc než oscarový Kolja, „je nejvíc“, jak se říká v současné hovorové češtině. Kdo se nevyjádřil k Mostu!, jako by nebyl. Dycky Most!, ergo sum.

Ve snaze o moudrý konejšivý hlas se pak vždy od někoho, kdo chtěl stát nad ostatními, ozývalo: „Ale vždyť je to jen zábava, neberte to tak vážně.“ Jenomže na tomto hlasu není nic moudrého. Most! překročil bariéru pouhé zábavy. Zasáhnul nějaké citlivé body ve společnosti, byť třeba nezáměrně, a mluví se o něm jako o díle, jemuž se podařilo spojit různé, dříve nekomunikující vrstvy české společnosti – je pro „lopaty“ i „intoše“, pro obyvatele chudých regionů i pro pražské hipstery.

Opravdu ale Most! přemosťuje různé břehy a je tak „pro všechny“, jako to o sobě tvrdí třeba hnutí ANO? V čem spočívá jeho nekorektnost a co je na něm zvláštního z hlediska zábavy?

Jenom rychlý náčrt děje: Hlavním hrdinou je Luděk Říha, který spadne z již beztak nepříliš prestižní kancelářské práce za počítačem o příčku níž a stane se popelářem ve městě Most a přilehlém Chanově. Zde mu ovšem při náhodném konfliktu hrozí lynč, a tak ho jeho romský kamarád Franta zachrání historkou, že je ve skutečnosti koordinátor proromské organizace Snědá tíseň. Tato lež začne žít vlastním životem a značně rasistický Luděk je nucený předstírat humanistické ideály. Do toho se ještě těžce vyrovnává s tím, že se do jeho domu v Mostě přistěhoval zpět z Prahy bratr Pavel, který mezitím podstoupil operativní a hormonální změnu pohlaví a nyní je z něj Dáša.

Kdo je tady normální?

Most! je nejspíš prvním českým seriálem, v němž hraje nějakou významnější roli Rom, a tato postava je navíc výhradně pozitivní, byť nijak kýčovitě idealizovaná, jen „normální“. Zároveň je Most! nepochybně prvním tuzemským seriálem, v němž se objevuje transsexuální postava. Dáša je rozhodně ze všech postav seriálu ta nejpozitivnější (spolu s Luďkovým synem Tondou a jeho vysněnou dívkou Blankou) a zároveň prožívá nejbolestnější emoce, které nejsou podány výsměšně.

Klesnout až na dno může vypadat třeba takto. Foto: Michaela Buchtová, ČT

Stejně tak v žádném českém seriálu nebylo ukázáno tolik chudoby a žití na okraji společnosti. Kolem romství se samozřejmě dělají vtipy o kriminalitě a pojídání psů, u transsexuality se zase všechno točí jen kolem sexu a genitálií.

Jsme v říši komedie, a co nemá potenciál být vtipné (a hlavně stereotypně vtipné), tu neexistuje. Na Luďka nikdy neútočí opravdová chudoba a pořád nekonečně chlastá a chodí do bordelu, Dáša nezažívá plnou samotu a vyloučení a spíše jen odhání mužské zájemce, Frantovi skinheadi sice vyklopí na hlavu zkažené jídlo, pomočí ho a donutí jíst fekálie, ale nekoná se žádný hromadný pogrom a nehází zápalné lahve.

Když si položíme otázku, jestli takové způsoby zobrazení jsou dostatečně komplexní a jestli někomu můžou pomoct, neboť jedním z principů umění je lépe a hlouběji poznávat realitu, tak nám vyjde, že moc ne. O transsexualitě přináší seriál zkreslené představy, více bílých Čechů asi nebude chtít Romy za sousedy. Seriál ukazuje, jak jsou různé fobie hloupé a komické, jenomže z toho, co vidíme, nepochopíme, co transsexuálové opravdu řeší za problémy. Jak napsal na svém blogu učitel ze školky, trans-aktivista Filip: „Co mi nepřipadá ok, jsou věci, které Dáša sama říká a dělá, aby ostatním vysvětlila svou identitu. Naše identita není mezi nohama. Ani není o tom, jestli máme, nebo nemáme za sebou nějakou operaci. Nechci, aby si cis lidi, kteří o trans lidech nic neví, o nás dělali obrázek podle Dáši. Podle koho jiného si ale mají ten obrázek dělat, když reální trans lidi nejsou nikde vidět ani slyšet? Ale no tak, Filipe, vždyť je to jen sranda, je to komedie, neber to tak vážně, slýchám z různých stran. Hm, možná je to sranda pro vás, kterých se to netýká.“

Kromě toho jsou v Mostu! skoro všechny ženy mnohem větší karikatury a redukované osobnosti než muži. Těm je dopřáno být hovada a zároveň zažít nějaké prozření a mírnou proměnu v mezích komediálního zákona a mírného mainstreamového pokroku. Ženy jsou tu jen servírky nebo prostitutky k souložení nebo otravné přízemní manželky-stíhačky.

Past hledání objektivity

Nechci ale v žádném případě spadnout do pasti, že vyčítám komedii práci se stereotypy. Scenárista Petr Kolečko se ovšem stereotypům moc nevysmívá, spíše je jenom používá a potvrzuje. Režisér Jan Prušinovský se to pak pokouší díky velmi civilnímu vedení herců a výběru autentických lokací zahladit a ukázat stereotypy jako „žitou realitu“, jako něco, co existuje a z čeho seriál jenom čerpá. Dá se v tom snadno zacyklit, co bylo dřív. Stereotyp ve skutečnosti nebo ve fikci?

A tady nám pomůže asi jenom žánrová teorie. Každé reprezentovatelné téma si prochází několika fázemi. Nejprve je ve stádiu tabuizace. Jakoby neexistuje, nemluví se o něm, chybí prostředky a vůle k jeho uchopení a nasvětlení, občas se objeví jenom v náznacích, mezi řádky, jako nějaká metafora. (Například i v současných čínských filmech osoby společně pojídají ovoce na znamení toho, že spolu měly sex, který se jinak zobrazovat nesmí. V českých němých filmech zase po oknech stékaly kapky a slévaly se do jedné.) Poté přijde první explicitní uvedení na scénu, obvykle v podobě vážného dramatu. Stereotypizaci někoho či něčeho ukazuje jako problém a snaží se být mementem „nechovejte se už takhle“, aniž by se to muselo stejně otevřeně říkat, jako se to ukazuje. Druhou variantou nebo i další fází je, že se stereotyp vyloženě podvrací, ukáže se pravý opak toho, co se bere stereotypně za běžné.

Provokuje se tím, narušují se různá konvenční očekávání, jde o útok na „běžné publikum“ a možnost pro různá menšinová publika smát se většině. Je to humor, na který má odvahu málokdo. A nakonec přichází po letech či desítkách let fáze, kdy téma už nejenom že není tabuizované, ani vyloženě kontroverzní, ani silně podvratné, ale zapracuje se do komediálního žánru jako běžný vtip, uvolněný, nekřečovitý, nepřízemní.

Problém s tím, jak vyznívá seriál Most! a jak na něj reagují různé divácké skupiny, pak spočívá v tom, že jsou tu různá témata zpracovávána na úrovni odlišných stádií výše načrtnutého vývoje. Něco nám připadá „progresivní“, něco „zpátečnické“, někdo v pouhém ukázání něčeho vidí „propagandu“, někdo ve slabém prokreslení něčeho jiného zase vidí „buranství“.

Zjednodušeně řečeno jedná se o podobný případ, jako když Karl Marx definoval vývoj společnosti od feudalismu přes kapitalimus až po komunismus a Vladimir Iljič Lenin provedl komunistickou revoluci v Rusku, které ovšem bylo ve feudálním stádiu a nebyly zde ani zárodky kapitalismu. Toto přeskočení stadií vývoje mělo katastrofální následky.

V Chanově prý „bílej“ nepřežije ani deset minut. Foto: Michaela Buchtová, ČT

Most! taky v něčem překračuje stádia vývoje a rovnou se tváří, že některá témata, na něž nejsme pořádně zvyklí, může rovnou použít jako uvolněný „politicky nekorektní“ vtip. Česko si ale nikdy neprošlo fází politické korektnosti, kdy jsme se učili zpracovávat tabuizovaná témata nejprve syrově, sebereflexivně, pak podvratně a tak dále. Most! v tomto ohledu nepřemosťuje, ale prolamuje více fází dějin a skáče rovnou do té, na niž nejsou různým způsobem připraveni ani „zaprdění Čecháčci“ (výčepní Eda by použil novotvar „nebuď zatáhnutej“), ani jemnocitnější diváci, kteří jsou naladěni na současný duch západní kinematografie a společnosti.

Nekorektnost maskovaná smíchem

Dospíváme pak k paradoxu, že tvůrci sice tvrdí, že chtěli být „politicky nekorektní“, ale možná šlo jenom o možnost říkat a ukazovat sprosťárny a přilákat publikum, které by se jinak na ČT nedívalo.

Leckdo s konspirativnějším způsobem myšlení by to mohl označit i za zástěrku pro to, aby dílo mohlo předávat humanističtější poselství. Všimněte si ostatně, jak se během pár let posunula mainstreamová žurnalistika: Recenzentka MF Dnes Mirka Spáčilová je schopná použít odpudivý dehonestační výraz „sluníčkářská agitka“, aniž by si přitom připadala hloupě, a ještě to podává jako objev a projev „zdravého rozumu“. Ano, zjištění, že všichni jsme lidé a jenom lidé, s chybami i světlejšími stránkami, tedy obyčejný střízlivý nenaivní humanismus, je dnes „sluníčkářská agitka“. Fujtajxl, kam jsme to dospěli?

Most! nedospívá k tomu, že postavy prozřou a obrátí svůj život naruby. Konec je zvláštně otevřený a nevyřešený, trochu pateticky řečeno jako život sám. Není to ani zábava s primitivním jádrem, spíše výsledek souboje dvou hlavních tvůrců s trochu jinými osobními ambicemi. Petr Kolečko chce vše dotlačit ke vtipu za každou cenu, Janu Prušinovskému jde víc o určitou souhru postav a jejich existenci v určitém prostředí.

Díval jsem se na Most! s tím, že mě potměšile bavilo, jak si Luděk způsobuje svou netolerancí a neempatií neustále další problémy, a vlastně jsem mu je přál, jako je přeju všem netolerantním pitomým lidem. Neměl jsem potřebu mu fandit, nikdy jsem se do něj nevciťoval, stále jsem byl v pozici distancovaného pozorovatele.

Za vrchol komedie považuju to, že postavy se snaží bojovat o zachování vlastní důstojnosti s tím, že jim to často nevychází, a proto jsou směšné, ale přece jen v nich je naděje, že se jim to nakonec nějak podaří. U Mostu! váhám, jestli se na tento princip už nějak předem nerezignovalo.

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější