Kniha francouzské filozofky a aktivistky zkoumá, jak jsou zvířata zobrazována coby protipól lidství
To, jak hovoříme o zvířatech, většinou vypovídá hlavně o nás.
Nakolik jsou zvířata čistě přírodními živočichy? Zdají se jim sny? A můžou trpět psychickými poruchami? I na tyto otázky odpovídá francouzská filozofka Florence Burgatová ve své knize Svoboda a neklid zvířecího života. Jak vysvětluje překladatelka knihy Olga Smolová, Burgatová během svých vysokoškolských studií náhodou viděla filmový dokument o hrůzách přepravy a usmrcování jatečních zvířat. Na základě toho se stala vegetariánkou a později vegankou. Zároveň se rozhodla věnovat se této problematice v rámci svého studia i profesní kariéry.
V této první knize autorka analyzovala způsoby, jakými k životu zvířat přistupovali dědici karteziánského myšlení, přičemž se snaží oprostit od vnímání zvířete jako „protipólu lidství“. Ráda by opustila dělení světa na sféru lidskou a sféru přírody, v jejímž rámci jsou zvířata často vnímána podle mechanistického klíče – nejčastěji jako suma pudů. Místo toho by se naše další úvahy měly ubírat spíše ve směru „oduševnělé tělesnosti“.
Autorka kritizuje různé strategie, jimiž byla zvířata „animalizována“ či „bestializována“: totiž že teologie zvíře zbavila duše, metafyzika rozumu a antropologie kultury. Tyto koncepty se navzájem posilovaly a společně přispívaly k tom, že se devalvace zvířete stále prohlubovala, takže se na něj nakonec pohlíželo jako na materiál, jenž je možné jakkoli využít. Dohodu mezi filozofií a lidovým myšlením, jejímž „cílem je mluvit o Zvířeti nerušeně v obecném singuláru“, autorka spolu s J. Derridou považuje za možná „jednu z největších hloupostí těch, co sami sebe nazývají lidmi“.
V tomto duchu útočí na praxi transplantací geneticky pozměněných zvířecích orgánů do lidských těl, čímž vniká cosi na způsob hybridních bytostí. Jestliže starověk znal zdánlivě podobné, ovšem fiktivní mytologické bytosti, které v sobě spojovaly zvířecí a lidské aspekty, jež ale náležely do zlatého věku, dnešní reálné xenotransplantace jsou podle ní násilné a zavrženíhodné. Udržování orgánů či částí (zvířecího) jedince naživu a současné zničení tohoto jedince – to podle Burgatové představuje jeho ostudné zvěcnění či zpředmětnění v tom nejvlastnějším slova smyslu.
Jen násilí a sex?
Na jiné úrovni autorka pranýřuje tematizaci nelidských živočichů v současných filmových dokumentech, které se podle ní zaměřují na násilí a sex, čili zachování druhu, jako by neexistovalo ve zvířecí říši žádné jiné chování, jež by se dalo nafilmovat. Podle ní tak diváci poznávají převážně různé druhy „bestiálního“ chování zvířat.
