Proč politici vzali za svou verzi Michalákové o ukradených dětech? Možná z dobré vůle, možná z vypočítavosti
Komentář Pavla Houdka: Evropský soud pro lidská práva (ESLP) udělal po jedenácti letech definitivní právní tečku za sporem o odebrání dětí české občanky Evy Michalákové norským úřadem ochrany dětí Barnevernet. Případem, který dlouho vířil české mediální vody a na kterém se zviditelňovala velmi ostrými protinorskými výroky celá řada politiků. Veřejně přístupný rozsudek ESLP je přitom prvním nestranným dokumentem v celém příběhu, který do něj konečně vnesl světlo.
Celou dlouhou dobu jsme o kauze měli k dispozici jen informace jedné strany, a to paní Michalákové. Ta ze sebe udělala oběť spiknutí politicky korektních „zrůd“ z Barnevernetu, které jí nelidsky zabránily v kontaktu s dětmi za jednu nevinnou českou, tzv. lidoveckou, facku. Jiný pohled nebyl k dispozici, protože paní Michaláková nikdy neposkytla rozsudky norských soudů a ty – protože se týkají dětí – nejsou veřejné.
Zásadní otázkou celého případu vždy bylo, zda ze strany rodičů obou dětí docházelo k zanedbání péče a týrání, nebo nikoliv. Linka, kterou tlačila paní Michaláková a její podporovatelé, byla, že děti jim byly odebrány na základě podezření ze sexuálního zneužívání, které ale bylo vyvráceno. Dokládala to tím, že podaná trestní oznámení byla policií odložena, a dokonce i norský odvolací soud v rozsudku uvedl, že k tvrzení o sexuálním zneužívání neshledává dostatečné důkazy. Děti jí tedy byly odebrány na základě nepravdivého důvodu a měly by jí logicky být vráceny.
Zveřejněný rozsudek ale ukázal, že
