Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Katolická církev má v Česku pověst tmářské instituce. Občas ji ale vesele podporuje, hodnotí expert odliv věřících

Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Poměrně vášnivou debatu v církevních kruzích vyvolala předběžná zpráva ze sčítání lidu, podle které v Česku ubývá věřících. Kardinál Dominik Duka mluvil o „fake news“, někteří odborníci zpochybňovali relevanci nových čísel. Sociolog náboženství Zdeněk R. Nešpor v rozhovoru s Deníkem N vysvětluje, že nehledě na sčítání je odliv věřících od církví a dalších institucí prokázaný a popsaný jev. „Jsme ve společnosti, kde si každý myslí a může myslet, co chce. Nezájem o církve a náboženství je extrémním příkladem širšího trendu,“ říká.

Co se v rozhovoru dozvíte:

  • Proč má sčítání lidu ohledně náboženství omezenou výpovědní hodnotu.
  • Čím je způsobené malé povědomí Čechů o církevní problematice.
  • Proč lidé opouštějí instituce.
  • Zda mají církve reagovat na sociologická data.

Agentura ČTK přinesla zprávu s titulkem „V Česku ubývá věřících, kteří se hlásí k církvím“. Dá se toto tvrzení vyčíst z výsledků sčítání lidu?

To se vyčíst dá. Otázka je, co to znamená. Základní problém je v metodologii sčítání, protože ta je dílem převzatá až z Rakouska-Uherska a dílem inovovaná. Tím pádem se srovnávají nesrovnatelné věci.

Do roku 1950 se zkoumala formální církevní příslušnost. Tedy v které církvi se člověk narodil nebo do které během života přestoupil. Od roku 1991 se zkoumá náboženské vyznání, pod čímž si každý může představit cokoliv. Navíc od roku 1991 přineslo změny takřka každé sčítání. Přibyla třeba kategorie věřících nehlásících se k církvi.

To bylo v roce 2011.

Ano. Takže srovnáváme číslíčka, která vypadají stejně, ale stejná nejsou. Dělají to přitom i lidé, kteří se tím profesionálně zabývají, a také někteří religionisté, od nichž by to člověk nečekal. Stará sčítání, ale třeba i sčítání z devadesátých let jsou jiná než to z loňského roku. Dříve bylo navíc povinné údaje uvádět, což už také není.

Jednoduše vzít čísla a dát je vedle sebe do tabulky nejde?

Nejde, ta čísla totiž pokaždé znamenají něco jiného. Já nechci zpochybňovat základní trend, že dochází k odklonu od církví a že se náboženská scéna pluralizuje. Oboje je evidentní. Není to ale zdaleka tak jednoduché, jako když se dají tvrdá data do tabulky.

Máme to tedy vnímat spíše jako trendy než jako tvrdá data?

Určitě je lepší to brát jako trendy.

Poměrně často se argumentuje, že otázka víry je ve sčítání lidu dobrovolná. Je to důležité? Nyní se nevyjádřily tři miliony lidí.

V situaci, kdy je takhle vysoký podíl lidí, kteří z jakéhokoliv důvodu neodpovědí, je výpovědní hodnota tohoto údaje téměř nulová. Důvody, proč neodpověděli, jsou strašně různé. U někoho bude hrát roli, že je to nezajímá. Zatímco u jiných, že nechtějí, aby to někdo věděl.

Vypadá to krásně, že můžeme zkoumat celou populaci a ptát se na přesvědčení lidí. Vzhledem k dobrovolnosti a obrovské míře neodpovědí nám však malé, ale podrobné a hloubkové výzkumy poskytují mnohem lepší informaci.

Pro sociology náboženství tedy nejsou sčítání lidu něčím, co by bylo zásadní a na co by se deset let těšili?

V podstatě máte pravdu. Na druhou stranu data o malých církvích, které mají tisíc nebo pět tisíc členů, nikde jinde nezískám. To je pro mě jediný důvod, proč něco takového mít.

V jedné ze svých studií zmiňujete čtyři základní závěry k české spiritualitě a přístupu k náboženství. Zaujalo mě, že podle jednoho z nich v Česku není ateismus, ale naopak deinstitucionalizovaná religiozita a lhostejnost vůči náboženství. Mění se to nějak?

Tohle je záležitost dlouhých desítek let. Češi jsou dost podezřívaví vůči církvím, ale mají poměrně slabé náboženské znalosti. Takže tápou. Jenže jak tápou, chytají se stébla. Církve jsou pro nás Čechy fuj. Když ale máme problém, obracíme se ke spiritualitě. Když si zdravotnictví neumí poradit s naší rakovinou, jdeme za léčitelem.

Věci tohoto typu jsou tady dlouhodobě a je o ně značný společenský zájem. Myslím si, že to jsou věci duchovní, až na to, že protékají mezi standardizovanými formami religiozity.

Zaujala mě nízká míra spojení s institucemi.

Ta platí určitě.

Když se zaměříme na katolickou církev, je úbytek věřících (k církvi se loni hlásilo 741 tisíc lidí, při předchozím sčítání v roce 2011 to bylo 1 082 000, pozn. red.) způsobený tím, jak se chová a jaký má obraz?

Je to způsobené mnoha obrazy. Jak se církev chová, jak se o ní dlouhodobě mluví. To není záležitost posledních třiceti ani padesáti let. V intelektuálních kruzích byla římskokatolická církev podezřelá už za první republiky, ba na konci 19. století.

Je vykreslována jako tmářská středověká instituce. A ta rétorika trvá dodnes – potkáte ji v učebnicích i v populárních médiích. Smutné je, že

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Náboženství

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější