Pracovitost jako nemravné úsilí škodící člověku i světu
Cambridgeský antropolog James Suzman tne do živého, když ve své nové knize postavil do centra pozornosti práci a lidskou píli. Spějeme kvapem ke svému nevyhnutelnému konci?
Výsměch sociální a kulturní antropologii patří k oblíbenému koloritu domácích debat. Lze tomu do jisté míry i rozumět, protože právě tento obor má nemalý podvratný potenciál. Málokteré odvětví vědy totiž dokáže tak účinně podemílat přesvědčení o tom, že právě náš svět je ten normální, či ještě lépe přirozený, nebo dokonce ten nejlepší z možných.
Antropologové spolu s historiky mohou snést množství důkazů o tom, že přesně tohle si o sobě myslela patrně úplně každá lidská společnost od pravěku po dnešek a vždy k tomu poskytovala nejrůznější sofistikované argumenty od náboženských přes mravoučné až po vědecké – podobně jako to dokážeme i my dnes na obhajobu našeho řádu.
Reagovat na takové relativizace může čtenář v principu třemi způsoby. Buď jej dovedou k reflexi svých vlastních názorových pozic, které dosud považoval za nezpochybnitelné, což ale zároveň nemusí nutně znamenat, že je do budoucna odmítne. Taková reflexe je spíše cestou k odmítnutí jakýchkoli forem fundamentalismu. Není nevyhnutelnou cestou k nihilismu či odmítnutí výdobytků svého civilizačního okruhu.
Může ale také propadnout malomyslnosti nad zkažeností současného světa a žádat jeho radikální systémovou přestavbu.
Nevydá-li se ani touto cestou, pak mu patrně nezbude nic jiného, než s odvoláním na zdravý rozum odmítnout takové čtení jako nějakou škodlivou pavědu, když přece všichni víme, co je normální a přirozené.
Cambridgeský antropolog James Suzman tne do živého, když ve své nové knize postavil do centra pozornosti práci a lidskou píli. Jen málokterá lidská vlastnost je v moderních společnostech přijímaná tak kladně jako pracovitost. Podle sociologických průzkumů se zdá, že zrovna my Češi jsme
