Když jsem prodala miliardovou firmu, přestala jsem soutěžit s tátou. Asi po 50 letech mi řekl, že je pyšný, říká byznysmenka
„Tak vidíš, konečně jsem udělala něco užitečného,“ řekla v době pandemie covidu-19 americko-kanadsko-česká byznysmenka Barbara Paldus se zadostiučiněním svému otci. Přístroje, za kterými stály její biotechnologické firmy, slouží mimo jiné k velkovýrobě vakcín. Nyní se věnuje vývoji luxusní kosmetiky. Když jednu ze svých společností prodala za 225 milionů dolarů, konečně přestala soutěžit s otcem.
Od základů vybudovala několik úspěšných biotechnologických firem ve Spojených státech, je majitelkou nebo spolumajitelkou více než čtyřiceti patentů a investorkou zejména v projektech biologické léčby rakoviny. Nyní se stala ambasadorkou Nadačního fondu Neuron.
V posledních letech se Paldus orientuje zejména na kosmetiku. Pyšní se tím, že za výrobky její společnosti stojí „skutečná věda“ – biologie, organická chemie a botanika – a že k nim existují klinické studie účinků na pleť. Lpí na tom, aby jejich produkce byla co nejšetrnější k životnímu prostředí a obaly plně recyklovatelné. Jejím snem je kosmetika bez plastů.
Narodila se v Kanadě. Je dcerou českého chemika Josefa Palduse, který s manželkou Evou emigroval z Československa v roce 1968 a stal se výraznou osobností světové vědy v oblasti kvantové chemie a aplikované matematiky.
Zářivá kariéra byznysmenky Paldus velmi silně odráží potřebu vymanit se ze stínu svého otce. I o tom je nakonec hodně osobní rozhovor.
V rozhovoru se mimo jiné dočtete:
- O tom, co všechno se je možné změřit na kůži a co kůže vypovídá o lidském životě.
- O prvních výrobcích, které Paldus testovala na synovi.
- O obsesi kachnou se zelím.
- O „čistých“ a „špinavých“ vědách.
- O stresu dítěte, které se každý rok učí nový jazyk.
- O tom, jaké je nemít „pocit domova“.
- O duševní černé díře, která se nedá zaplnit.
Vystudovala jste na Stanfordské univerzitě, pak jste přesídlila do Silicon Valley a postupně založila několik technologických startupů. Riskovala jste na začátku hodně?
Bylo mi pětadvacet, neměla jsem rodinu, neměla jsem co ztratit. Žádné peníze jsem neměla, tak jsem šla „žebrat“ k investorům. A k mému překvapení mi ty peníze dali.
Čím jste je přesvědčila? Asi nestačilo říct: „Ahoj, já jsem Barbara, mám skvělý nápad, dejte mi pár set tisíc dolarů.“
Začalo to už během mého doktorátu – věnovala jsem se spektrometrii. Zapsala jsem si kurz, jehož cílem bylo napsat vlastní byznysplán, který pak soutěžil s ostatními. Do vítězného projektu pak profesoři z kurzu, kteří byli zároveň investory, vložili peníze. A můj projekt vyhrál. Získala jsem první investice, ale hlavně konexe. A tak
