Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Oběti znásilnění nenutíme jít na policii. Spasitelský syndrom do naší práce nepatří, říká šéfka proFem

„Stát dluží obětem sexuálního násilí opravdu hodně,“ říká ředitelka obecně prospěšné společnosti proFem Jitka Poláková. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Stát dluží obětem sexuálního násilí opravdu hodně,“ říká ředitelka obecně prospěšné společnosti proFem Jitka Poláková. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Ředitelka organizace proFem Jitka Poláková v rozhovoru s Deníkem N vysvětluje, proč její terapeutky nepřesvědčují oběti sexuálního násilí, aby se obrátily na policii. Některé z nich o to nestojí, mnohé mají obavy z kolečka, které se po oznámení rozjede. Velkou roli hraje i strach z reakce okolí. Společnost podle Polákové pořád ještě není na zpracování tématu sexuálního obtěžování a znásilnění připravena.

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

  • Jaké zážitky se sexuálními ataky má zakladatelka proFem.
  • Jak hodnotí chování policie u výslechu obětí sexuálního násilí.
  • Jak děti ovlivňuje pohled na násilí na matce.
  • Kvůli jakému případu Jitka Poláková zvažovala odchod z organizace.

Jakou máte osobní zkušenost se sexuálním obtěžováním?

Asi jako každá žena. Kdysi zamlada u mě jednou večer na ulici zastavilo auto a ten člověk se mě snažil obtěžovat. Horší zážitek naštěstí nemám. Nepotkala jsem žádného exhibicionistu, ale na druhou stranu neznám nikoho, kdo by takovouto zkušenost neměl.

Mohou mít vaše terapeutky za sebou traumatické zkušenosti? Může to být výhoda? Dokáže se do oběti taková terapeutka více vcítit, povzbudit ji?

Já sama nepracuju v přímé péči, moje role je manažerská. Ale určitě se do těch žen dokážu vžít, protože můj zážitek, který jsem zmínila, vážně nebyl příjemný. Ten člověk se mě snažil nacpat do auta, musela jsem se s ním prát. Nikdo mi nepomohl, i když jsem křičela. Musela jsem utíkat. Naštěstí jsem dokázala rychle zareagovat. To ale nemění nic na tom, že jsem se potom bála chodit ven sama.

Nemyslím si, že je potřeba, aby ženy, které u nás pracují, měly takovou zkušenost. Naopak je potřeba určitá profesionalita, a když přijímáme novou terapeutku, vždycky zjišťujeme, jaké jsou její osobní zkušenosti s tímto tématem. Pokud cítíme, že daná žena nějaké trauma v sobě ještě nemá zpracované, nemůže s klientkami pracovat. Mohla by jim totiž velice ublížit. Ale jinak je pochopení ze strany psychoterapeutky určitě potřeba.

Takže třeba žena, která byla v minulosti znásilněna, by u vás jako terapeutka nemohla pracovat?

Ne, to jsem neřekla. Musela by to ale mít zpracované. Klientka, která k nám přijde, by to na ní neměla poznat. To do profesionální pomoci nepatří. Samozřejmě chápu, že to může na začátku v užším navázání kontaktu pomoci, ale my jsme odborníci a musíme být stabilní prvek.

Ve chvíli, kdy se takové terapeutce trauma otevře při přímé konzultaci, může to být pro klientku opravdu nebezpečné. Některé konzultace dokonce děláme ve dvou, abychom takové situaci zabránily. Jsme na to připravené.

Aniž bych chtěla někoho zpochybňovat, mohou takovou terapii poskytovat muži?

Možná to některé služby dělají, ale my jsme ženský kolektiv a pracujeme primárně se ženami. Ale máme například externí advokáty. Už se nám však stalo, že klientky byly tak traumatizované, že advokáta-muže odmítly. U nás razíme cestu, že ženy pracují se ženami. Domácí a sexuální násilí samozřejmě zažívají i muži a také oni se na nás mohou obracet. Je jich ovšem oproti ženám menšina. Zároveň je zde zoufalý nedostatek specializovaných služeb zaměřujících se právě na mužské oběti násilí.

Když vašim klientkám někdy vadí i komunikace s advokátem, jak snášejí, že na policii je vyslýchají většinou muži? Může to pro ně být důvod, proč na policii raději vůbec nejdou?

To samozřejmě může hrát roli, ale dnes už ženy mají možnost si na výslech vyžádat ženu. Na druhou stranu třeba bývalá vyšetřovatelka mravnostní trestné činnosti v Praze Alena Kolářová říká, že mnohem radši vidí empatického muže než neempatickou ženu. V tom má samozřejmě pravdu, s tím nelze polemizovat.

Za mě určitě platí, že některé ženy mají z mužů takový strach, že to může při výslechu na policii způsobit komplikace. Samozřejmě ale také záleží na tom, na jakou vyšetřovatelku tam narazíte.

Podle toho, co tu od žen slyšíte, jaké věty jim po traumatickém zážitku mohou nejvíc ublížit, když se svěří v rodině, nebo dokonce na policii? Co je dokáže zablokovat? Co může způsobit sekundární viktimizaci?

Vždycky jsou to reakce, kterými lidé trauma bagatelizují. Chápu, že si policista musí ověřovat informace, že se na některé věci musí doptávat. Nicméně to, jakým způsobem to dělá, může následující proces naprosto radikálně ovlivnit.

Vždycky je důležitá první reakce, se kterou se oběť setká, když se o tom rozhodne hovořit. Ta reakce opravdu nesmí být bagatelizující, zesměšňující. V opačném případě hrozí, že to celý proces prodlouží, nebo dokonce na celé roky zbrzdí, než oběť znovu najde odvahu říct si o pomoc.

Zakladatelka centra pro oběti domácího a sexuálního násilí Jitka Poláková vysvětluje, proč je důležitá první reakce, se kterou se oběť znásilnění setká. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Na sociálních sítích často zaznívá pohoršení lidí nad tím, proč se oběti diví, že byly znásilněny, když nosí třeba krátké sukně nebo byly opilé. Jak takovým lidem odpovíte?

Moje odpověď je, že za násilím, kterého se někdo dopouští, stojí stoprocentně a pouze pachatel. To znamená, že když do místnosti přijdete nahá, neříkáte tím, že chcete s někým sex. Když si dáte skleničku, nikomu to nedává právo, aby tu situaci pak znevažoval. Odpovědnost jednoznačně leží vždy na pachateli.

Proč myslíte, že velká část společnosti pořád není schopna přijmout, že žena si krátkou sukní neříká o sex? Na internetu tenhle argument používají i ženy.

Jsem ráda, že dostávám otázku na společnost. My dáváme řadu rozhovorů na téma, co může udělat klientka, ale že společnost na to téma není připravená a neumí to řešit, o tom se nemluví. Ty ženy takhle reagují, protože v tom celý život žijí. Pořád je v nás patriarchální model.

Například v církevních kauzách to byly často právě ženy, kdo znevažoval odpovědi obětí. Potřeba je edukace celé společnosti. A samozřejmě je tady obrovský vliv médií. Některá periodika už umí tyto problémy hezky pojmenovat, ale když čtete někde jinde v krimi zprávách o partnerských konfliktech, přičemž tam vůbec nezazní, že jde o domácí násilí…

Myslíte, že domácí násilí je pořád tabu?

Nemyslím, že by to tak bylo obecně, ale když novináři informují o konkrétním trestném činu, s termínem domácí násilí si to vůbec nepropojí. Role médií by v tomto směru měla být vzdělávací. Když si vezmete, že ještě před pár lety bylo normální, že se všude kouřilo, a dneska už to nikomu nepřijde… Tehdy to mnohým přišlo, jako by nám někdo bral svobodu.

Nechci to srovnávat se sexuálním násilím, ale když si vezmete jenom tu ohromnou vlnu MeToo, společnost jí také vůbec nerozuměla. Přitom v posledních letech se tu otevírají takové kauzy, že se z toho také stalo takové MeToo. Česká společnost je neuvěřitelně tolerantní k násilí na dětech i na ženách.

Když jste zmínila MeToo, nepřipadá vám, že to téma je dost zkarikované? Když se objevují kauzy typu Feri, Cimický, Hošek, nezřídka zaznívá argument typu „netahejte sem ty západní manýry“. Nepůsobí tohle označení někdy spíš kontraproduktivně?

Určitě. Proto jsem v používání výrazu MeToo dost opatrná. Na druhou stranu si musíme uvědomit, v jakých tlacích se naše společnost nachází, jak silně konzervativní tlaky jsou v Polsku kvůli potratům, v Maďarsku kvůli tradičnímu modelu rodiny.

Odpověď na vaši otázku není jednoduchá. Společnost potřebuje posunout. A v první řadě mluvím právě o nulové toleranci násilí.

Rodina většinou reaguje negativně

Zmiňme některé modelové situace, které se u vás v centru odehrávají. Jsem patnáctiletá holka a potřebuju se vám svěřit s tím, že mě sexuálně zneužívá strýc. Nechci od vás nějaký manuál, ale můžete se aspoň pokusit nastínit postup, jaký volíte?

My teda pracujeme s kategorií šestnáct plus. Takhle mladou klientku bychom směrovali do dětského krizového centra, kde spolupráce funguje dobře.

Dobře, je mi šestnáct.

Zásadní a první věc je, že příběh takové oběti nebagatelizujeme. Většina obětí, které se na nás obrací, neplánuje, že by se obrátila na policii. Převážná většina našich klientek potřebuje zážitek zpracovat, potřebuje s někým mluvit. S někým, kdo jim věří a kdo naslouchá. S někým, kdo je podpoří.

Na začátku mluví s klientkou sociální pracovnice, která mapuje, co se stalo, jaké jsou potřeby oběti, proč nás vyhledala, s čím je potřeba jí pomoci. Máme dotazník, který je v tom nápomocný. Potom oběť pracuje buďto dál se sociální pracovnicí, nebo přechází k terapeutce.

Oběť v první řadě vyzýváme k tomu, aby se zamyslela, kdo jí v okolí věří a může jí být nápomocen v dalších krocích. To je hrozně důležité. Musíme s obětí najít někoho, kdo její situaci nebude zlehčovat. Jinak to je samozřejmě dost individuální. Záleží na tom, kdy k činu došlo a v jakém stavu se oběť nachází.

Ve chvíli, kdy jde o akutní krizi, poskytujeme krizovou intervenci. Pokud je to s odstupem, jde o dlouhodobý proces. U sexuálního násilí trvá zhruba rok. Poskytujeme tu bezpečí, ve kterém je možné o tom mluvit, aniž by se to kdokoli jiný dozvěděl.

Pokud je pachatelem příbuzný, je pro tak mladou dívku často asi těžší otevřít trauma v rodině než třeba případně na policii.

Ano, naše zkušenosti bohužel ukazují, že rodina reaguje většinou negativně. Je to samozřejmě šok, když se dozvíte, že někdo z vašeho okolí se něčeho takového dopouštěl. Celá rodina v takovou chvíli potřebuje podpořit. Je to velmi problematické.

Hlavní roli hrají asi matky. Měli jsme tu případ bratrance, kdy matka té dívce říkala: „Zkazí mu to život, celou rodinu to rozloží.“ Zaznívají věty typu: „Podívej se, co mu uděláš.“ Hodně se to v rodinách bagatelizuje, oběti málokdo věří. Mění se to třeba až s odstupem času.

Oběť si v tu chvíli musí připadat jako špinavá a nejspíš začne pociťovat vinu.

Určitě. To jsou jedny z prvních pocitů, které oběti zažívají. Dávají to za vinu samy sobě, chybu hledají u sebe, trápí se otázkou, co udělaly špatně, proč k tomu došlo.

První fáze, kterou oběti v proFemu absolvují, je pohovor se sociální pracovnicí. Ilustrační foto: proFem

Patří sexuální zneužívání zažívané přímo v rodině mezi nejtěžší případy?

Záleží samozřejmě i na tom, jak jsou vztahy v rodině nastaveny, jak moc blízko byl pachatel oběti, jak velkou důvěru v něj měla. Rodina je místo, kde by měl člověk cítit primární bezpečí. Je to místo, odkud dělá první krůčky do celého světa. Když ale vyrůstá v takto pokřivené realitě… Určitě to patří k nejtěžším případům.

Daří se vám tyto dívky přesvědčit, aby trauma otevřely doma a aby šly na policii?

My nikoho nepřesvědčujeme, aby šel na policii. Naše práce spočívá v tom, že respektujeme, co si klientka přeje. Od nás nikdy neuslyší větu: „Tohle byste měla jít nahlásit.“ Každé klientce během prvních konzultací předáváme informaci o možnosti trestněprávního řešení situace, ale rozhodnutí necháváme na ní.

To mě překvapuje. Řekla bych, že potrestání pachatele takové dívce přinese určitou úlevu.

My jsme tady pro ně a víme, co se stane, když policie přijde. Víme, co se rozeběhne, co to s obětí udělá, co to udělá s jejím okolím. Máme zkušenosti s mnoha klientkami, pro které nahlášení toho, co se stalo, není důležité a nejde jim primárně o potrestání pachatele. Potřebují prostor a čas, aby se mohly s takovou zkušeností vyrovnat a rozhodnout se, jak dále postupovat.

Pro nás je primární, aby se oběť dostala do stavu, kdy může žít dál svůj život, a ne, jestli je potrestán pachatel. To je samozřejmě také důležité, ale oběť u nás najde bezpečí a my na ni nebudeme tlačit.

Pokud projeví zájem o to, nahlásit čin na policii, samozřejmě poskytneme informace, přehled o tom, jaká má práva, nebo pomůžeme sepsat trestní oznámení, ale nijak ji do toho nenutíme. Oběť nemá zodpovědnost vůči dalším obětem, má ji jenom vůči sobě.

Vždycky respektujeme, co chce oběť. Nikoho nenutíme otevírat své trauma v rodině. Pokud ale chce, pomůžeme. Například děláme nácvik, jak by takový hovor mohl probíhat. To všechno dělat můžeme, ale všechny naše kroky vycházejí z přání oběti.

Není tohle ale zároveň důvod, proč z těch asi dvanácti tisíc případů znásilnění, ke kterým ročně údajně dochází, končí na policii jen pár set? Dá se tohle někdy změnit?

Určitě se to dá změnit, ale musíme si uvědomit, že my se ve všech rozhovorech pořád dokola bavíme o obětech, ale systém na ně není vůbec připraven. Je tady minimum organizací, kam se oběti mohou jít poradit. Je pro ně těžké získat informaci, co se bude dít, když věc oznámí na policii. Neznají svá práva.

My jsme tady schopni zajistit kompletní podporu, můžeme zajistit advokáta. Důvod, proč se oběti neobracejí na vyšetřovací orgány, je jejich nedůvěra v policii, to, že netuší, co se tam bude dít.

Promiňte, ale policie na rozdíl do vás nemůže dávat dívce najevo, že jí věří. Ona to musí prověřovat.

Ano, ona má zjišťovat skutkovou podstatu. Ale nemá znevažovat to, co jí dotyčná jakýmkoliv způsobem říká. Já chápu, že jsou v jiné pozici, nicméně opakovaně se stává věc, kterou jsem slyšela od jedné policistky, která s těmito mladými slečnami pracuje.

Tvrdila mi, že si dělají důkazní šetření, zjišťují všechno z okolí oběti, znají všechny informace – a v tu chvíli na oběť udeří. A co se asi tak stane? Rodina na ni tlačí, ať všechno odvolá, ona tam sedí sama proti všem, proti celému systému.

S tímhle by měla co dělat dospělá ženská, natož někdo tak mladý. My zkrátka věříme tomu, co nám klientka říká. Snažíme se jí pomoct to překonat. Jinou roli v tom nemáme.

Myslíte si, že taková dívka má šanci se z traumatu dostat, když tam není ta tečka, tedy potrestání pachatele?

To je opravdu individuální. Pro někoho není důležité, jestli je pachatel odsouzen. A pak tu samozřejmě máme další téma – jak jsou tito pachatelé u nás odsuzováni. Protože oběť si projde celým koloběhem, který ji úplně likviduje…

A následuje nízký trest.

Ano. I když dnes už u soudu máte nějaká práva. Nemusíte třeba svědčit přímo před pachatelem. Pokud se ale pachatel několikrát odvolá, celý případ trvá dlouho a oběť zažívá neskutečný čas.

Pořád čekáte, celou dobu nic nevíte. Bude odsouzený? Nebude? Bude mě kontaktovat? Nebude mě přemlouvat, ať to stáhnu? A ve finále dostane tři roky. Nebo třeba podmínku. Po roce ho pustí za dobré chování.

Zároveň máme i zkušenosti, kdy pokud se nepodaří prokázat vinu pachateli, on podává trestní oznámení na oběť. Obávám se, že satisfakce tam není tak silná. Je těžké se v celém systému zorientovat a organizací, které obětem mohou pomoci, je opravdu málo.

Kvůli dětem vám strach otevře oči

Vy teď budete otevírat centrum pomoci v pražském Břevnově. Když jsem četla, že tam budou dvě akutní lůžka, musím říct, že mi to znělo zoufale.

To mně také, ale zkoušíme, co se dá. Navíc to bude stát dost peněz a financování ještě nemáme zajištěné. Ohledně domácího násilí už existuje řada poraden a intervenční centra. Ale u sexuálního násilí nic není.

Nejsou tady krizová centra, kde by fungovali vyškolení lidé. Neexistují krizová lůžka, kde by po akutní dobu bylo možné oběti pomoci. Oběť se maximálně dostane do běžného azylového domu. Ale tam s ní po stránce sexuálního napadení nebudou pracovat. Tam se řeší primárně to, že žena nemá kde bydlet.

Není ani dostatek vyškolených advokátů. A už vůbec není dost terapeutů. Stát dluží těmto obětem opravdu hodně. Všechno centralizoval do dvou velkých měst, kde oběť může na pomoc přece jen narazit. Ale jinde…

Z regionů jsem slyšela třeba o případech, kdy terapeutka řekla: „Já jsem klientku vzala a donutila jsem ji, abychom šli na policii.“ A to už je spasitelský syndrom, který do naší práce absolutně nepatří.

V každém případě potřebujeme síť služeb, která bude umět krizovou pomoc poskytovat.

To zní jako úkol na desítky let.

Já si myslím, že ne. Když se chce, stát zareagovat umí. Ale musí si to dát jako prioritu.

Myslíte, jako když například tehdejší předseda Sněmovny Radek Vondráček pár dní před volbami prohlásil, že se zasadí právě o to, aby zneužívané oběti měly větší šanci se něčeho domoci? Že se zasadí o lepší zákonnou úpravu, slíbil na konci vládního angažmá ANO.

Toto téma se tady neobjevilo najednou, třicet let po revoluci, je tady celou dobu. Ale až teď, po některých kauzách, se o to začali lidé zajímat. Dokonce už odstupují i politici. To je správná cesta. Budu ráda, když dojde k redefinici znásilnění, ale moře práce je hlavně v psychologické a sociální oblasti.

Jsem ráda, že to společnosti už není jedno a politici na to reagují. Vznikají nové výbory a podvýbory pro téma sexuálního a domácího násilí…

Teď jde o to, aby neexistovaly dva světy. Kancelářský a vedle něj reálný, kde se násilí děje, ale v těch kancelářích se moc neřeší.

Ano. A my po tom voláme. Naštěstí – v uvozovkách – se teď v pandemii začalo více hovořit o duševním zdraví a díky tomu na ministerstvu zdravotnictví vznikají nějaké iniciativy.

„Nejsme tu od toho, abychom soudili.“ Ilustrační foto: proFem

Zpět k modelovým situacím: jak se vám jedná s klientkami, které si přijdou říct o pomoc až po letech?

To se stává často. Ty ženy si s odstupem času uvědomí, že potřebují vyhledat pomoc. Třeba proto, že to, co se jim kdysi stalo, má reálný dopad na jejich prožívání života.

Dost často se to stane, když máte děti. Konkrétně u sexuálního násilí je běžné, že kvůli vlastním dětem vám strach otevře oči. Ze zahraničních výzkumů vychází například to, že když se stanete obětí znásilnění neznámým pachatelem, trvá vám sedmnáct let, než se z toho dostanete.

A poznáte, když k vám přijde žena, která si sexuální atak vymyslela, protože se třeba chce někomu pomstít? Máte už vycvičený jakýsi radar? Nebo taková žena nepůjde k vám, ale rovnou na policii?

Děkuju za tuhle otázku, nesmí chybět v žádném rozhovoru.

Zmiňuju to, protože tím argumentují mnozí kritici hnutí MeToo.

My tady nejsme od toho, abychom někoho soudili. Když s někým dlouhodobě pracujete, dokážete to poznat. Žádná klientka si nevydrží vymýšlet dlouho. A když se stane, že za námi někdo přijde na jednu konzultaci a pak chce k soudu posudek, nevydáme ho. Ale to se stává minimálně. Klientkám věříme a nezpochybňujeme to, co říkají.

Mluvím o tom i proto, jaký efekt by taková snaha o podvod vyvolala. Když se objeví obvinění skutečné oběti, je to kapka v moři, která toho tolik nezmění. Ale ve chvíli, kdy si sexuální útok nějaká žena vymyslí a vyjde to na povrch, šmahem se z toho stane pro mnoho lidí argument proti MeToo.

Je to téma, které může zneužít kdokoli. Od toho tu ale máme policii a systém, který by měl být schopen to rozklíčovat. Měli bychom mít kvalitní soudní znalce, což je také kapitola sama pro sebe.

Já s vámi souhlasím, jen ty otázky otevírám. Právě proto, že mnoho lidí u mediálně známých kauz klade otázku, proč s tím oběti přicházejí až dnes. Jinými slovy, je to argument, že měly mluvit hned, nebo mlčet navždy.

Rozumím. Ale zejména v těch mediálních případech šlo vždy o moc. Ten člověk byl respektovaný, oběť si mohla říkat: „Co zmůžu proti mediálně známé osobě, která má ve společnosti poměrně vysokou prestiž?“ Já bych chtěla ocenit, že tyto ženy v sobě našly sílu a nakonec s tím vyšly ven.

Já to také oceňuju, jen říkám, že jsou tyto ženy bohužel často zesměšňovány.

To je argument někoho, kdo tomuto tématu vůbec nerozumí a netuší, co to způsobí, když vás někdo takovým způsobem napadne.

Bezpečnostní plán

Další modelový případ – žena, kterou znásilnil manžel nebo partner.

Tam také často zaznívá argument, proč oběť sexuálního násilí v rámci domácího násilí neodešla. Ale domácí násilí nemáte ze dne na den, to je hlavně dlouholetá manipulace. Nakonec máte pocit, že nemáte kam uniknout. Často jsou to ženy na mateřské, které nemají absolutně žádné finanční prostředky.

Ano, máte šanci odejít do azylového domu, kde můžete nějakou dobu pobývat. Ale ve chvíli, kdy máte malé děti, je ten odchod nesmírně těžký. Já se vlastně divím, když za takové situace někdo dokáže odejít.

Předpokládám, že ani v těchto případech nepřesvědčujete oběť, ať partnera opustí, ačkoli se od vás vrací do toxického prostředí.

My ji nemůžeme donutit, aby odešla. S takovou ženou však pracujeme na bezpečnostních prvcích, jak se má chovat, na co být připravená.

Můžete být konkrétní?

S klientkou například probíráme, komu může zavolat, když se jí bude něco dít uprostřed noci. Když bude odcházet, musí mít připravené zavazadlo s oblečením, doklady a léky. Pokud jsou v rodině děti, musí mít sbalené i jejich léky a doklady. Musí dopředu vědět, kam případně půjde, jak se tam dopraví. V bezpečnostním plánu jsou tedy dost konkrétní věci.

S obětí mapujeme, jak vypadá domácnost, co by se dalo použít, na koho zazvonit. Zkrátka mapujeme možnosti, které žena v danou chvíli má. A na co ženy dost často slyší, jsou právě děti. Matkám říkáme, že jejich děti tím, v čem žijí, samozřejmě přijímají role rodičů. To je pro ně často signál.

Asi musíte občas cítit bezmoc, když od klientky slyšíte, jak se do toho prostředí vrací.

Ano, ale nemůže to naši práci ovlivnit. To, že cyklus domácího násilí probíhá ve spirále, je pro něj charakteristické. Je to model, ve kterém se střídají období násilí a období klidu. Právě období klidu způsobují to, že je pro ženu těžké odejít – protože věří, že se pachatel změní, že už bude následovat právě jen klid.

Ale my jsme profesionálky a s tím, že naše klientka nedokáže z takového vztahu odejít, se musíme umět vypořádat. A zůstávat tam pro ni a maximálně ji podpořit, aby to třeba jednou zvládla. Oběti často narážejí právě na to, že jim někdo nabídne pomoc, a pokud ji nevyužijí, je to pro pomáhajícího nepochopitelné a dále pomoc oběti nenabízí. Přitom je důležité zůstat tady pro tyto ženy a pomoci jim cyklus násilí nahlédnout a pochopit.

Jitka Poláková v rozhovoru mluví i o případech sexuálního násilí, které jí hluboce otřásly. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Předpokládám, že tyto případy občas končí tak, že klientka jednoho dne už nezavolá.

Někdy se odmlčí a my nevíme, co se tam děje. To tak bohužel samozřejmě je. Ve chvíli, kdy jsou v ohrožení děti, máme ohlašovací povinnost – komunikujeme s OSPOD. Ale jinak musíme počkat, až nás klientka zase kontaktuje. U některých žen zůstávají mechanismy, kterými se snaží ve vztahu přežít.

To pro vás musí být stresující práce.

Každá z našich pracovnic má někdy případ, který se jí dotýká víc. Například jedna kolegyně pomáhala seniorce, ve které viděla svoji babičku. V jiných případech hrají velkou roli děti.

Každá z pracovnic může mít v sobě téma, které je pro ni těžší, a musí mít možnost to v rámci organizace sdílet. Kolegyně mají individuální a klientské supervize, na kterých probírají jednotlivé případy. Samozřejmě děláme i vyhodnocení případů, kdy zkoumáme, jestli jsme udělali všechno, co jsme mohli.

Vy máte nějaký případ, který se vás dotkl, ačkoli nepracujete přímo jako terapeutka?

To byl třeba případ maminky, která měla dvě děti, jedno z nich bylo ve věku teenagera. Její partner ji velmi hrubě fyzicky týral, pak skončil ve vězení. A do jeho role nastoupily její děti. Ona to samozřejmě vůbec nechtěla řešit, přece jen to byly její děti.

Syn ji třeba shodil ze schodů. Opravdu na ní vlastní děti páchaly hrubé fyzické násilí. Bylo strašně těžké s ní pracovat. Pak jsme s ní už neměli kontakt.

Máte i případy obětí, které skončily smrtí?

Za moji kariéru jsme měli jeden případ, který skončil smrtí. Většinou se k nám ale tyto oběti ani nedostanou. Jsou to případy, které jdou mimo systém. My jsme si vyhledávali rozsudky v případech vražd a viděli jsme, že o domácím násilí věděli v hospodě, povídalo se to po vesnici. A stejně systém nebyl schopen oběť před smrtí ochránit.

Ještě bych zmínila jeden případ, který se mnou zamával. Šlo o rodinu, která měla sedm dětí. Jejich otec dlouhodobě zneužíval své dcery. Když jsme to řešili, byla už nejstarší dcera pryč a ve spárech měl v tu dobu prostřední, šestnáctiletou dceru. Třetí dcera byla dvanáctiletá, už byla na řadě. Matka o tom věděla. Ve vesnici se normálně mluvilo o tom, že když jsou dcery neposlušné, otec je trestá znásilněním. To byl za mě jeden z nejhorších případů, který jsme řešili.

Jak jste se o tom případu dozvěděli?

Přes sociální pracovnici, které o případu řekl přítel prostřední dcery. Problém byl, že se na všem podílela i matka. Dcery vedla k tomu, aby se fotografovaly nahé. Dokonce tam byla rozsáhlá fotodokumentace a videodokumentace. Děti skončily v Klokánku.

Tohle všechno mnou opravdu otřáslo. Nechápu, jak je možné, že se tohle děje a okolí to ví. Byla to pro mě obrovská frustrace, a dokonce jsem na chvíli chtěla s touhle prací skončit.

Tohle otřese důvěrou v lidskost jako takovou.

Přesně tak. A jak se při tom řízení chovala advokátka protistrany… Tvrdila, že ženy v erotických časopisech se také neusmívají, takže není nic divného na tom, že se neusmívají ani dcery na předložené fotodokumentaci. A argumentem pro to, aby matce děti zůstaly, bylo, že jim obstarává stravu.

Jak ty dcery dopadly?

Vím, že ta nejstarší si našla násilného muže. Nevím, jak to je aktuálně, a dál bych k tomu už nechtěla nic uvádět.

A případ, který vás naopak motivoval, že dopadl dobře?

Já bych asi nejmenovala konkrétní případ. Vidím, že svoji práci děláme dobře. Klientky se nám rozrůstají, jejich počet roste skokově. Mívali jsme každý rok kolem dvou set klientek, teď to skočilo zhruba na čtyři sta.

Mívám velkou radost, když nám některá napíše, že jsme jí velmi pomohli a že je ráda, že se s námi spojila. To jsou momenty, které mi říkají, že to má cenu. Myslím, že máme morální povinnost to dělat.

ProFem – centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí

  • Infolinka pro oběti sexuálního násilí: 777 012 555 (út 17–19, čt 19–21)
  • Objednávání na konzultace a informace: 608 222 277 (po–pá 9–15)
  • Linka právní pomoci: 608 222 277 (út 9–12, st 17.30–20.30)
  • Sociální a právní konzultace a terapie probíhají po předchozím objednání v Praze, Berouně, Benešově a Příbrami
  • E-mailový kontakt: poradna@profem.cz
  • Více informací najdete na profem.cz

Debata N: Dva státy, dva premiéři, dva deníky

Velká premiéra! První společná akce českého Deníku N a slovenského Denníku N se koná v Univerzitním kině Scala v Brně 6. 6. 2022 v 18.00. Debatu s Petrou Procházkovou, Martinem M. Šimečkou a Petrem Koubským moderuje Monika Tódová. Vrcholem večera bude rozhovor s českým premiérem Petrem Fialou a slovenským premiérem Eduardem Hegerem, který povedou Renata Kalenská a Dušan Mikušovič. O vztazích a budoucnosti obou zemí u příležitosti 30. výročí událostí vedoucích k jejich vzniku.

Vstupenky můžete koupit online. Zvýhodněná cena pro předplatitele, studenty a seniory.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Rozhovory

Sexuální obtěžování

Sexuální obtěžování v Česku

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější