Ostrov pro panice, dieta pro samičky a samčí troubení. „Sezona páření dává kakapům naději,“ říká biolog
Umělé oplodnění, piplání vajec v inkubátorech, operace mozku ptáčete, lepení nakřáplého vejce, transport spermatu drony. „Ochranáři dělají pro kakapy šílenosti,“ říká biolog Pavel Pipek, „ale záchranu druhu nemůžete dělat na půl plynu.“ Ve své práci se specializuje na biologické invaze. Záchranu novozélandského papouška sovího zvaného kakapo, který málem vyhynul kvůli invazi savčích predátorů, sleduje s napětím. „Je to krásná, i když tragická ukázka, co se může stát, když do ekosystému vstoupí – vlivem člověka – nepůvodní druhy.“
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:
- Proč se papoušci kakapové páří jen jednou za několik let
- Jak se distribuuje papouščí sperma
- Proč nesmí mít samice nadváhu
- V čem je přínos nákladné záchrany jediného druhu
- Jakou roli v tom všem hrají kočky
- Jak se kakapo Sirocco přeučil z lidských hlav na crocsy
- Jak daleko jsou projekty k znovuoživení vymřelých druhů
„Máme první vejce! Nepřekvapivě je to samice Pearl, která se pářila jako první. A Basil je zatím k nezastavení – už se pářil čtyřikrát.“
„Už jsou čtyři hnízda a sedm vajec.“
„Další dvě samice, další tři vejce. Už se to rozjíždí.“
„Tak Pearl už má tři vejce. A Ralph se pářil poprvé po třiceti letech.“
„Přibyla další tři hnízda! Už jsme na dvanácti. První mláďata by měla být koncem ledna!“
To jsou vaše vzkazy na mém messengeru z prvních lednových týdnů, kdy jsme chystali náš rozhovor o kakapech. Ve chvíli uzávěrky tohoto textu (26. ledna) jsme na 63 vejcích ve 24 hnízdech (viz mapka níže). Musíme pro začátek vysvětlit, proč tyhle závody papoušků kakapo v páření a ve snášení vajec tak napjatě sledujete.
Teď si připadám trochu jako „třetí host“ Jana Krause. Baví mě to a moc jim fandím. Přiznávám, že k nim mám až citový vztah, jsou úžasní. Ale hlavní je, že jde o druh, kterému hrozilo ještě nedávno vyhynutí, a i když pořád není vyhráno, cítím velikou naději.
Možnost na webu sledovat jejich plodnou sezonu je součástí velkého programu na jejich záchranu. Rozmnožují se totiž jen jednou za několik let, přímo to závisí na úrodě novozélandského jehličnatého stromu rimu. Ten právě jen jednou za několik let vytváří semena v dostatečném množství. Kakapí příběh je krásná, i když tragická ukázka toho, co se může stát, když do nějakého ekosystému vstoupí – vlivem člověka – nepůvodní druhy. Ale k tomu všemu se asi dostaneme podrobně.
Jako pouzdro na housle
Kdo je tedy kakapo?
Endemit Nového Zélandu a naprosto jedinečný druh papouška. Žije převážně v noci, nelétá a rozmnožuje se v takzvaném leku, což je rozmnožovací strategie, kdy samci tokají ve shlucích na jednom místě. Je ze všech papoušků na světě nejtěžší. Dorůstá až 60 centimetrů, samci váží až čtyři kila a odhaduje se, že v příznivých podmínkách by se mohl dožít až sta let.
Páni!
Kdysi jich na Zélandu bývala spousta, s příchodem člověka někdy kolem 13. století se všechno změnilo. První obyvatelé, Maorové, kakapy lovili, ale skutečná katastrofa přišla až s Evropany o pár století později.
Do té doby totiž kakapo neměl
