Rozhovor Lavrov–Blinken skončil předčasně a Rusku přinesl to, co chtělo: nic. O co Kremlu opravdu jde
Analýza: Ministr zahraničí Ruska Sergej Lavrov předložil svým protivníkům natolik ultimativní požadavky, že je není možné splnit ani zčásti. Trval na nich i dnes, během jednání s americkým protějškem Antonym Blinkenem v Ženevě. Co tím nestor ruské politické scény i světové diplomacie vlastně sleduje?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Měly trvat hodinu a půl, skončily ale asi po 45 minutách. Z výroků ministra zahraničí Ruska Sergeje Lavrova i jeho amerického protějšku Antonyho Blinkena vyplývá, že se prostě už po tři čtvrtě hodině neměli o čem bavit.
Oba jen zopakovali to, co od nich všichni už několikrát slyšeli. USA Ukrajině pomůže se bránit, Rusko čeká na odpověď na své ultimátum. Novináři konstatovali, že by bývalo stačilo, kdyby si diplomaté krátce zatelefonovali.
Každý u svého mikrofonu
Jaká atmosféra bude vládnout na jednání v Ženevě, napověděly některé výroky, náznaky a gesta, jež novináři zaznamenali těsně před schůzkou. Nejdřív to nevypadalo zle. Například si Blinken a Lavrov podali ruce. Když spolu minulý týden jednali jejich náměstci Wendy Shermanová a Sergej Rjabkov, jeden druhého se ani nedotkli. Ani si nestiskli dlaně, ani se v rámci pandemické opatrnosti nedotkli lokty.
Na druhou stranu, společná tisková konference jako výraz toho, že oba ministři zahraničí dokážou odpovídat na dotěrné a nepříjemné otázky novinářů a cítit přitom dech vedle stojícího soupeře, se dnes nekonala. Každý si uspořádal vlastní, v různých patrech stejné budovy. A každý