Od estetiky přehnanosti k lesklé zámince psát o čemkoliv. Camp a exces akademickým okem
Nestává se často, že člověk neakademický zatouží po publikaci z univerzitního nakladatelství. Ta totiž mnohdy vysílají do světa tituly tematicky marginální nebo výzkumně odlehlé, pojednané s příznačnou akademickou suchostí a ve většinou přízemně provozním knižním designu. Přesto se tak stalo a bárbínovsky růžová obálka s fontem ve stříbrném laku, který se třpytil titulem Peter Demeter: Láska k přehnanému, na první pohled zažehla zvědavost.
Demeterova knižní studie nese podtitul Fenomén camp v českém kulturně-historickém kontextu a opírá se o legendární vášnivou esej Susan Sontagové Notes on „Camp“, která vyšla v roce 1964 v newyorském literárním časopise Partisan Review (česky skoro o půl století později v Labyrint revue 2000/8–7).
Sontagová esej napsala v době formování postmoderny. Na časové ose někde uprostřed mezi jejím prvopočátkem v poválečné architektonické odpovědi na odosobněný mezinárodní styl na jedné straně a slavnou knihou Jeana-Françoise Lyotarda O postmodernismu z roku 1979 na straně druhé. Takto pozvolně nastupující postmoderna přinesla nejen řekněme až vším pronikající relativizaci mnohdy splývající s cynismem, ale znamená také cennou skepsi vůči univerzalitě velkých narativů, vyzdvižení plurality, eklekticismu a ironie.
K těmto přístupům patří i pozornost, již věnovala Sontagová estetickému principu „přehnanosti“ – něčemu z pohledu normativního chápání krásy výstředně okrajovému a spíše podivnému, zajímavému či bizarnímu než jednoduše „krásnému“ – a pokud, tak „přehnaně krásnému“.
Kdo by chtěl být postmoderně jízlivý, řekl by, že ona přehnanost je vlastní i eseji, která camp definuje vířícími výčty: campové jsou Tiffanyho lampy, bulvární The Enquirer, Belliniho romantické opery nebo komiksy s Flashem Gordonem. Camp jsou valéry přechodu mezi maskulinitou a feminitou, předměty přejímající formy něčeho jiného jako například secesní umění z elegantních fragmentů rostlin či novogotická vila (zámeček) Stawberry Hill, přehnanost, nepřirozenost, ironická umělost.
Camp mohou být konkrétní osoby a jejich styl: Ludvík XIV., Oscar Wilde, Mae Westová, camp je postoj a vnímavost pro jistou estetiku, afekt, frivolnost, hravost – nikdy pak tragičnost, vážnost.
Odkazování na Sontagovou