Deník N

S kým sousedí Rusko? Už zase s kým ono samo chce

Odchod sovětských vojsk z Afghánistánu zahájila motostřelecká brigáda plukovníka Jurije Starova. Fotograf její vojáky zachytil 18. května 1988 na hraničním mostě přes řeku Amudarju. Foto: ČTK
Odchod sovětských vojsk z Afghánistánu zahájila motostřelecká brigáda plukovníka Jurije Starova. Fotograf její vojáky zachytil 18. května 1988 na hraničním mostě přes řeku Amudarju. Foto: ČTK
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Komentář Michaela Romancova: Více než tři sta padesát let rostl ruský stát průměrnou rychlostí 110 km² denně, tedy zhruba o území velikosti dnešního Slovenska ročně. A většina Rusů je přesvědčena, že k tomu byla jejich země donucena, neboť ji sousedé buď napadali a musela se bránit, nebo ji vtahovali do svých konfliktů, které pak musela pomáhat řešit…

Osmadvacátého prosince letošního roku tomu bude čtyřicet let, co „omezený kontingent sovětských ozbrojených sil, na žádost vedení Afghánské demokratické republiky, vstoupil do země, aby pomohl při vypuzení vnějšího agresora…“ Letos 15. února tomu bylo třicet let, co se sovětská vojska z Afghánistánu stáhla. Během oněch deseti let v Afghánistánu sloužilo kolem 620 tisíc vojáků, z nichž téměř 15 tisíc padlo. Žádný vnější agresor, ponecháme-li stranou sovětské vojáky, v zemi nepůsobil, ale během bojů přišly o život, vedle zhruba stovky tisíc tamních bojovníků, snad až dva miliony afghánských civilistů. Z dalších sedmi milionů se stali uprchlíci, z nichž pět milionů skončilo v utečeneckých táborech v Pákistánu a Íránu. Sovětům se tehdy, dost podobně jako dnes v Sýrii, podařilo vytvořit největší uprchlickou populaci na světě. V SSSR se o těžkých bojích a ztrátách v Afghánistánu vědělo, ale oficiální sdělovací prostředky o nich neinformovaly.

Situace se – co se informací týče – zlepšila až díky Gorbačovově přestavbě, tedy v druhé polovině 80. let minulého století. O zkáze, kterou sovětská armáda v zemi napáchala, se však mlčelo nadále a dodnes se na tom nic podstatného nezměnilo. Rusové své archivy, až na chaotický začátek 90. let, v zásadě neotevírají, takže materiálů, z nichž by se dalo věrohodně rekonstruovat, co všechno se v Afghánistánu vlastně dělo, je a v dohledné budoucnosti stále bude velmi málo.

Způsob, jakým se v Rusku s válkou v Afghánistánu pracovalo, býval výjimečný: jednalo se totiž o jedno z mála témat, kde dlouhou dobu panovala shoda. Nejen v tom, že rozhodnutí vyslat vojska bylo chybné, ale zejména v tom, že stát zcela selhal v komunikaci s veřejností, v přiznání odpovědnosti, v péči o zraněné, zmrzačené či rodiny padlých. Válka v Afghánistánu se stala jakousi ilustrací agresivity a nekompetentnosti sovětské moci. V posledních letech se však mnohé změnilo. A zdá se, že to nebude trvat dlouho a 

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější