Devadesátky prodávají nostalgii po příšerné době. Z nějakého důvodu to funguje
Cyklus kupčení s nostalgií pomalu přetočil svou pozornost na devadesátá léta. Leckdo po vzoru Ruperta Grinta ze sebedojímavého reunionu Harryho Pottera možná protestuje, že je na to ještě trochu brzy, že zase tolik času přece neuplynulo. Zájem o návraty na konec milénia je ale patrný a Česko se nenechává zahanbit. Krimiseriál Devadesátky, prequel Případů 1. oddělení, nastupuje trochu po svém do rozjetého vlaku a nabízí převyprávění vysokoprofilových kriminálních případů 90. let. Tvůrci překvapivě ani nemění jména některých slavných podnikatelů a zločinců (většinou těch již zemřelých, kteří nemají jak podat žalobu), takže cestě časem nic nebrání.
Na rozdíl od angloamerických ekvivalentů se Devadesátky nepřizpůsobují dorostlým mileniálům, kteří je prožívali jako malé děti, takže při myšlence na ně především nekomplikovaně vzpomínají na popkulturní produkty, jako je zrovna Harry Potter. Stále jde o seriál soustředěný na starší generace a k devadesátým letům přistupuje z jejich úhlu pohledu, tedy se silným důrazem na tehdy prožívané emoce tváří v tvář šílené změti změn a kauz. První roky samostatného Česka sledujeme spíš coby tanec mezi troskami něčeho, co skončilo. Bez jistoty, jestli nový začátek bude opravdu stát za to.
Konečně pořádná kriminálka
Předně je však u Devadesátek třeba vyzdvihnout jejich práci s žánrem. Naštěstí se nestávají pouhým fetišistickým žonglováním s dobovými rekvizitami (byť ho není málo), stále zvládají vybudovat dostatečně funkční detektivku. Důležitou kvalitou seriálu je jeho soustředěnost: až příliš často mají tuzemští filmaři pocit, že v kriminálce
