Djoković, australská vláda, covidismus… a morální kýč. Proč to celé nelze pochopit, nezkusíme-li udělat krok za něj
Komentář Petra Fischera: Svět žije mediálními symboly a ikonami. Kumulují sociální energii a příjemně zjednodušují porozumění tomu, v čem a jak žijeme. Snadno se proto stávají předmětem morálního boje, tak jako figury na šachovnici, jejichž pád či vítězství nakonec zas tak nebolí, protože je to jako v každé hře „jenom jako“.
Ikony a symboly jsou dostatečně velké na to, aby na nich bylo pěkně vidět, co se běžně skrývá; zároveň poskytují nekonečný prostor pro projekci vlastního já, které se díky symbolu a ikoně může realizovat a být chvíli také něčím velkým, stávat se na chvíli ikonou – tím, čím běžně není.
Světová tenisová jednička Novak Djoković dnes už není jenom sportovní hvězda, možná nejlepší tenista všech dob, z hlediska počtu titulů určitě. „Djoko“ se čerstvě stal i ikonou boje proti „covidismu“, dokonce „vůdcem chudých a vylučovaných“, které ničí nesmyslná politicko-epidemická pravidla, jak po slovansku pateticky prohlásil Novakův otec (bohatí jsou vylučovaní také, ale ti se postarají sami o sebe, jak dokazuje právě Djoković).
Tenistův spor s australskou vládou vyvolal celosvětovou diskusi nad smyslem tvrdého boje proti covidové nákaze a nad mírou omezení, která kvůli covidu-19 lidé po celém světě musejí přijímat. A to přesto, že