Deník N

Zpověď kamioňáka a aktivisty, který vyjednává s premiérem: „Vím, co je zoufalství a co s lidma dělá. Taky jsem byl na dně.“

Jaroslav Miko. Foto: Adam Hecl
Jaroslav Miko. Foto: Adam Hecl
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

„Před patnácti lety jsem seděl rozsekanej, zoufalej, v depresích v ‚díře‘. Teď sedím naproti premiérovi na oficiální schůzce v Senátu. Jednáme o možném přijetí několika desítek syrských nezletilých uprchlíků. Sedím tam a hlava mi z toho jde kolem. Jsem kamioňák z malýho města, z půlky romskej kluk. Mám rodinu, pět dětí, žiju slušnej život, živím se poctivou prací, ale mám za sebou i minulost, na kterou nejsem zrovna pyšnej. Ale díky tomu všemu možná umím spojovat lidi,“ říká Jaroslav Miko, jinak „duchovní otec“ iniciativy Češi pomáhají. V Evropě zná každý patník, léta jezdíval štreky až do Kazachstánu. Z anonymního kamioňáka se během jednoho roku stala „veřejná osoba“. Vysloužil si obdiv a respekt, ale stal se taky terčem výhrůžek a zastrašování. Pro Deník N vypráví spletitý příběh svého života.

„Když jsem před rokem a půl viděl záběry ze Sýrie, kde se malé děti dusily smrticím plynem, byl jsem zoufalý, nešťastný, cítil jsem nutkavou potřebu něco udělat. Něco víc, než dát smutnej smajlík k videu. Dal jsem dohromady pár lidí, zorganizovali jsme petici a povedlo se nám trochu rozvířit debatu. Ale myslel jsem si, že ti profesionálnější z nás se toho chytnou a potáhnou to dál beze mě, že zůstanu jen za tím svým volantem. Ale zjistil jsem, že když na schůzku nepřijdu nebo ji nedomluvím, hrozí, že se vůbec neodehraje. Ukázalo se, že lidi ocení, když to myslíš vážně, opravdově. Moje upřímnost, osobní zkušenosti a možná i všechno dobrý i zlý, čím jsem si prošel, tomu pomohly.“

V srpnu 2017 spustila skupinka nadšenců petici Češi pomáhají, výzvu vládě, aby splnila dva roky starý závazek o přijetí 1500 uprchlíků. Především jim však šlo o vyjádření solidarity s lidmi, kteří trpí, měl to být veřejný projev občanského postoje. Petici zatím podepsaly čtyři tisíce lidí, velká vlna se zvedla v září, poté co se v Senátu jednalo o možnostech přijetí padesáti syrských dětí (či přesněji řečeno náctiletých) z uprchlických táborů v Řecku, a premiér Babiš prohlásil, že „žádné děti nepřijmeme, protože máme dost vlastních sirotků”. 

Jaroslav Miko má na Facebooku tisíce sledujících a „přátel“. Neúnavně diskutuje. Snaží se argumentovat věcně, ale někdy je spíš emotivní, občas mu ujedou nervy. Není divu. Den co den čelí vulgaritám, urážkám i výhrůžkám. „Brzy si pro tebe přijdeme! Nastěhuj si ty čmoudy domů! Tuhle zemi vybudovali naši předci, ne ti tví cikánští. Dávej si pozor na svoje děti, Miko! Budeš viset!“

Přituhuje. Vyhrožují mu už i konkrétní lidé z města, ve kterém žije. Jaroslav se bojí o své děti, ale zároveň odmítá zlu ustupovat. Čeká ho ještě další jednání s premiérem, doufá, že se podaří alespoň několika syrským dětem pomoct, pak se chce stáhnout z veřejného života, dál řídit svůj kamion, víc spát a co nejvíc být se svou rodinou.

Ale ještě předtím chce vyprávět svůj příběh.

Je fér to přiznat: Jarda Miko je můj kamarád. Nemůžu si hrát na nezaujatou novinářku. V dětství se kamarádil s mým budoucím mužem, pak se jejich cesty rozdělily, ale před pár lety se zase protnuly. Obdivuju Jardu za to, co dělá pro druhé, za jeho nasazení, zároveň o něj mám strach, když vím, jak se v jeho městě šikují jeho protivníci, a taky vím, jak strašně to měl v životě těžké.

Loni jsme spolu udělali rozhovor pro časopis Téma, Jardův příběh zaujal i porotu Novinářské ceny. Po roce jsem chtěla pro Deník N navázat. Chtěla jsem si s Jardou povídat o tom, co všechno se stalo za ten rok, ale dopadlo to jinak. Povídali jsme si hlavně o tom, co všechno se vlastně stalo do chvíle, v níž náš minulý rozhovor začíná. Předtím, než Jarda usedl za volant kamionu a začal žít úplně jiný život.

Tady je jeho vyprávění.

Chci odkrýt karty. Nejsem žádnej superkladnej hrdina

Mám za sebou věci, za který se stydím. Ale zároveň spoustu těch, na které asi můžu být pyšný. Pokud by můj příběh inspiroval jediného člověka k tomu, aby se vzepřel nalinkovanému ‚osudu‘, bude to mít smysl. Pokud by můj příběh pomohl lidem třeba jen trochu jinak nahlídnout na lidi na okraji společnosti, hlavně na Romy, bude to mít smysl.  

Takovým lidem se dějí věci, o kterých většina nemá tušení. S mizerně rozdanýma kartama se vyhrává jen vzácně. Všechno je špatně. Ve vrstvách, v kruhu. Starý traumata rodičů se přenášejí na děti a ty to přenášejí zase na svoje děti. Chudoba, mizerný přístup ke vzdělání, intenzivní napětí, pořád nějaký zlo zvenku i zevnitř. Stát ti ubližuje. Už ve školce. U zápisu do první třídy.

„Vaše dítě neumí barvičky? Vaše dítě si neumí mejt ruce?“ Šup do zvláštní školy. Ti lidi žijí v opovržení, ve znevýhodněné situaci, v ghettech, kolikrát nemůžou sehnat žádnou práci, i když se o to snaží, odepíšeš na inzerát: „Přiďte.“ Přijdeš, uvidí tmavou pleť: „Místo je už obsazené.“ Vymanit se z ghetta je nadlidský úkol.

A do toho přijde nějaký hovádko náckovský, nějaký „slušný člověk“, co měl vždycky všechno, co chtěl, a soudí, opovrhuje, vyhrožuje. Když se narodíš jako cikán někde v ghettu, chodíš sbírat železo a seš ráda za každý kanálový víko, abys měla na jídlo pro rodinu. Ale pro něj budeš vždycky odpad. Zloděj v kravatě ukradne padesát mega, ale má tu kravatu, má moc a vyjde z toho „čistej“. Tohle mi vadí. Proti tomu bojuju.

Vysvětluju. Diskutuju. Debatuju

Připadám si jako ptáček stěhovavej, přelétavej. Ve čtvrtek večer kecám s ostatníma kamioňákama na parkovišti na hranicích, v pátek sedím na schůzce v Senátu, kde s několika politiky, lidmi z neziskovek a úředníky jednáme o tom, za jakých okolností bychom mohli pomoct syrským dětem, večer pak sedím v hospodě v našem malým městě, třeba s Romákama nebo s bílejma známejma u piva, mezitím jsem na Facebooku, diskutuju s obyčejnýma lidma, s příznivci naší iniciativy, ale taky čelím výhrůžkám, nadávkám a zastrašování.

Ale myslím, že umím lidi propojit. Rozumím řeči těch světů… pražské kavárny, ghetta, malého města i vesnice, v Evropě znám každej patník, projel jsem ji křížem krážem,

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější