Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„A děti se probouzely z bezvědomí.“ Diabetolog Anděl o inzulinu, který už sto let zachraňuje životy

"Ty děti se probouzely z bezvědomí a v řádu dnů a týdnů se jim začalo výborně dařit. Tělu chyběl inzulin, tělo dostalo inzulin. Nevyčištěný, zvířecího původu, jednoduchý, ale fungovalo to." Profesor Michal Anděl. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Ty děti se probouzely z bezvědomí a v řádu dnů a týdnů se jim začalo výborně dařit. Tělu chyběl inzulin, tělo dostalo inzulin. Nevyčištěný, zvířecího původu, jednoduchý, ale fungovalo to.“ Profesor Michal Anděl. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Přesně před sto lety, 11. ledna 1922, dostal čtrnáctiletý kanadský chlapec Leonard Thompson jako první člověk na světě injekci inzulinu. Kvůli diabetu upadal do kómatu a byl, stejně jako tehdy všichni diabetici (1. typu), odsouzen k brzké smrti. Ale on se okamžitě po injekci probral a jeho stav se velmi rychle zlepšil. Záhy už inzulin pomohl i dalším dětem. „Příběh z Toronta obletěl svět. Jednoduchý, ale geniální nápad, princip, který funguje dodnes,“ říká profesor Michal Anděl, který diabetu zasvětil profesní život.

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

  • O psích hrdinech a lidských odvážlivcích
  • O půlhodince ostré chůze, která mění život
  • O hrůzném úžasu, nemocné ženě a obdivu k pacientům
  • O tátovi, který v roce 1955 žaloval Československo
  • O „zázraku“ genetického inženýrství
  • O protilátkách, které oznámí „inzulitidu“

Uzdravení Leonarda Thomsona muselo před sto lety působit jako zázrak.

To rozhodně působilo. Ale nebyl to zázrak, byl to výsledek předchozí kaskády dílčích vědeckých a medicinských objevů, úspěchů, ale i slepých cest.

Co vás na tom příběhu jako internistu, který se právě diabetu celý život intenzivně věnuje, fascinuje nejvíc?

V celém inzulinovém příběhu vidím tři revoluční momenty, z nichž tohle je ten první. K ostatním se určitě dostaneme. Ale k tomu, co mě na tom nejvíc pořád znovu a znovu udivuje, se musíme vrátit do Toronta na podzim roku 1920. Tehdy si jeden lékař – původně ortoped, kterému se ale moc nedařilo, tak vykonával všeobecnou praxi – přečetl článek amerického chirurga o vlivu žlučových a pankreatických kamenů na atrofii slinivky a něco ho napadlo…

Jmenoval se Frederick Banting a o pár měsíců později zamířil rovnou za přednostou fyziologického ústavu v Torontu Johnem Macleodem.

„Dobrý den, dal byste mi pár pokusných psů a laboratoř?“

Ano, požádal ho o laboratoř, deset psů a jednoho medika na výpomoc, že by se rád pokusil o podvazy pankreatických vývodů a po několika týdnech by pak z atrofického pankreatu extrahoval účinnou látku pro léčení diabetu.

Neuvěřitelně troufalé. Představte si, že by dnes nějaký začínající praktik z polikliniky ve Vršovicích přišel za šéfem ústavu Akademie věd a zčistajasna po něm chtěl něco podobného.

Kdybyste byl ten šéf ústavu, vyhověl byste mu?

To bych asi musel být blázen. Je nepředstavitelné, že by dnes za takových okolností nějaký přednosta ústavu souhlasil. Spíš by s ním vyběhl. Peníze, plánování, etické komise, hierarchie, kvalifikace k pokusům na zvířatech… Ale na druhou stranu je dobré o takových podnětech zvenčí přemýšlet. Ne úplně vzácně se stává, že na významný objev přijde student magisterského či doktorského studia.

Víte, Johna Macleoda, který později za objev inzulinu spolu s Frederickem Bantingem dostal Nobelovu cenu, mnozí obviňují, že se na objevu jen přiživil, ale nebýt toho, že se rozhodl mladého kolegu nejen podpořit, ale dával mu i metodické rady, objev by nebyl a lidé by dál umírali na diabetes 1. typu. Má na tom zřetelnou zásluhu. I když on sám ještě během experimentů považoval Bantinga s jeho pomocníkem Charlesem Bestem za řekněme

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Zdravotnictví

Česko, Věda

V tomto okamžiku nejčtenější