Deník N

Česká politika nikdy nepochopila princip důstojnosti, který říká, že jsou vyšší hodnoty než volby

Vzpomínky na Československo na Podkarpatské Rusi. U Masarykova mostu stojí pomník prvního československého prezidenta. Foto: Gabriel Kuchta
Vzpomínky na Československo na Podkarpatské Rusi. U Masarykova mostu stojí pomník prvního československého prezidenta. Foto: Gabriel Kuchta
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Mezi roky 1918 a 1992 z území Československa zmizely skoro čtyři miliony lidí. Lidé vyhnaní, zavraždění, popravení, zrazení a vydaní na pospas totalitě. Další více než milion byl těch uvězněných, zbavených zaměstnání, vyhnaných z půdy, vyvlastněných či donucených k emigraci. Z původně mnohonárodního státu zmizely národnosti, které na tomto území žily přes půl tisíciletí, a naopak se nikdy neobjevil národ československý, v jehož jméně nový stát v roce 1918 vznikal.

Za dobu jeho trvání se pětkrát zgruntu proměnily vlastnické poměry v zemi – a nikdy to nebylo ve prospěch spravedlnosti. Za stejnou dobu ten stát stačil osmkrát změnit jméno. Po roce 1945 v něm byly zničeny přes tři tisíce vesnic a prakticky všichni jeho obyvatelé byli vyvlastněni.

Skoro padesát let v něm vládly dva totalitní režimy, přičemž období takzvané druhé republiky, od září 1938 do března 1939, stejně jako režim let 1945–48 měly k totalitě podstatně blíže než k demokracii. V několika vlnách okupanti a jejich domácí nohsledové zdecimovali vzdělanou a hodnototvornou elitu země. Původní území Československa dnes patří ke třem různým státům.

A tak dnes oslavujeme vznik už neexistujícího státu. Proč vlastně? Přinejmenším je to dobrá příležitost k položení zásadní otázky: Stálo to vůbec za to? Nebylo by méně konfliktů, méně mrtvých?

Dalo by se namítnout, že okolní země prošly v tomto šíleném století ještě horší destrukcí, a že si tedy Češi nemají proč stěžovat. Německo, Polsko, Rakousko či Maďarsko přišly o mnohem větší území a války je zdevastovaly mnohem více než české země či Slovensko. Totalitní násilí a fanatismus ničily všechny společnosti stejně.

Nakonec, když už nemáme Československo, máme aspoň Českou republiku – demokratickou a etnicky očištěnou od všech nečesky mluvících konkurentů – vlastně ztělesnění a uskutečnění těch nejradikálnějších tužeb a nejodvážnějších snů národních obroditelů devatenáctého století. Jenomže – byly to vůbec dobré sny? 

Asi nejnešťastnějším důsledkem vzniku Československa bylo totiž přerušení vývoje českého národního společenství, nebo, chcete-li, českého národa. Vznikl jako zprvu čistě intelektuální projekt kolem nově zrekonstruovaného a moderně ustanoveného jazyka. Základní myšlenkou obrození však byla pouze obrana a vymezení se proti novému fenoménu „velkoněmectví“.

Český národní program byl defenzivní a nedokázal vytvořit svoji pozitivní strategii a cíle. Zpolitizoval se až v uražené reakci na rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867. Jeho hlavním požadavkem však bylo, aby se císař František Josef nechal korunovat českým králem…

Heslo demokratické republiky a samostatnosti se nakonec objevilo nečekaně, bez slyšitelné společenské diskuse, teprve v exilových prohlášeních v době první světové války. Nehotový český národ, mobilizovaný výhradně v negaci němectví a rakušáctví, pak přijal v říjnu 1918 darovanou československou identitu za vlastní – okupoval ji – a v téže chvíli zapomněl na rozvoj vlastní

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Výročí 100 let od vzniku Československa

V tomto okamžiku nejčtenější