Skrytý půvab absolutně nemožného: historie prohlášení, že to či ono nikdy nepůjde, je dlouhá
Jako vědecky nemožné byly předem odsouzeny vlaky (protože rychlá jízda odsaje vzduch z vagonů a cestující se udusí), kosmické rakety (protože ve vzduchoprázdnu nemůže fungovat princip akce a reakce) a celkem vzato všechno, nač si jen vzpomenete.
Vlivný francouzský filozof Auguste Comte uvedl jako příklad té nejabsurdnější nemožnosti, na kterou dokázal přijít, že bychom někdy mohli poznat chemické složení hvězd – patnáct let před prvním spektroskopem. Kelvin se vysmál myšlence rozhlasu, rentgenu a letadel těžších než vzduch. Rutherford, první, kdo pochopil, co je jádro atomu, prohlásil opakovaně, že atomovou energii nebude nikdy možné využít. Totéž tvrdil i Einstein, který se na rozdíl od Rutherforda dožil atomových bomb (k nimž nepřímo přispěl morální podporou kolegů a pak si to hořce vyčítal) i atomových elektráren. Tak to prostě chodí a souvisí to spíš s přirozenou obměnou generací specialistů než s přírodními zákony. S věkem se všichni stáváme konzervativnějšími a přestáváme věřit novotám.
Není tedy nejbezpečnější zastávat stanovisko, že možné je úplně všechno? („Prohlásí-li významný starší vědec něco za možné, má téměř jistě pravdu. Prohlásí-li něco za nemožné, je pravděpodobné, že se mýlí.“ – Tzv. první Clarkův zákon.) Koneckonců je evidentní, že věda se stále vyvíjí. Neznamená tedy každé „nemožné“ jen „zatím tomu dost nerozumíme“?
Pravděpodobně ne, a tady to začíná být zajímavé. Nemožnosti v přírodních vědách existují a je důležité znát je. Hledat hranice možného znamená mapovat okraje klece, v níž žijeme a jíž říkáme svět, vesmír, příroda. Takových hranic jsme zatím, pravda, nahmatali jen málo a ani tím málem si nemůžeme být zcela jisti.
