Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Mají hlad už teď, před zimou. Ženy u nás ale pracovat mohou. Jiný pohled na Afghánistán s Tálibánem v čele

Jan Šindelář pracoval v Afghánistánu pro různé organizace. Teď zakotvil v Člověku v tísni. Foto: archiv Jana Šindeláře
Jan Šindelář pracoval v Afghánistánu pro různé organizace. Teď zakotvil v Člověku v tísni. Foto: archiv Jana Šindeláře

Jaké to je pomoc poskytnout, a jaké to je pomoc odmítnout? Proč Afgháncům říká picnic nation? A jak zabránit hladomoru? Jan Šindelář z organizace Člověk v tísni se nedávno vrátil z Afghánistánu, kde jednal i s úředníky tálibánské vlády.

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

  • Jaké to je, poprvé vstoupit na afghánskou půdu.
  • Jaké to je, odmítnout pomoc někomu, kdo o ni prosí.
  • Jak přežít afghánskou zimu.
  • Jak se jedná s táliby.
  • Jak vidí afghánskou realitu bílý muž z Evropy.

Jste, jak sám o sobě říkáte, vyučený balkanista. Co vás přivedlo do Afghánistánu?

Když jsem v roce 2015 během migrační krize dobrovolničil v Makedonii, kde jsem viděl tisíce a tisíce prchajících lidí, včetně mnoha Afghánců, došlo mi, že bych chtěl ve svých třiceti dělat něco opravdu přínosného.

Balkán vám začal být malý?

Bylo mi osm měsíců a naši, kteří byli diplomati, mě odvezli do Albánie. Tam jsme zažili první evakuaci. V roce 1991 řekla máma tátovi, že pokud chce udržet rodinu pohromadě, přesuneme se někam, kde to je „normální“. A tak jsme se přestěhovali do Jugoslávie, kde za pár měsíců začala občanská válka. Zůstali jsme tam do roku 1999. Opět jsme se evakuovali, asi tři měsíce před bombardováním Bělehradu.

To si maminka polepšila. Vydržela rodina i tuhle zkoušku?

Vydržela. Navíc jsme se v roce 2001 zase vrátili do Albánie.

A vy jste pak začal pracovat na rozvojových projektech v Kosovu, v prostředí, které znáte, mluvíte místními jazyky. Nebylo to snazší než v Afghánistánu?

To ano. Jenže pro mě vlastně bylo frustrující, že jsem byl na Balkáně napůl doma. Pro Srby jsem byl ten, kdo dělá pro Albánce, pro Albánce ten, kdo dělá pro Srby. Pochopil jsem, že jsem do problému emočně zabředl, všechno jsem bral osobně, do toho se míchaly vzpomínky z dětství.

Všichni mě štvali. Neměl jsem odstup. Byl jsem vyčerpaný z toho, jak se nic neměnilo – já věděl, že změny v chování lidí nedosáhneme hned, ale že to nebude nikdy, to mě deprimovalo. Chtěl jsem jet někam, kde budu víc nad věcí. Věnovat se spíš

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Jižní Asie

Rozhovory

Tálibán

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější