Norská Popelka není stroj času do dětství, nýbrž pocta i vylepšení. I když přišla o humor a rošťáctví
Tři přání pro Popelku, norský remake česko-německé klasiky z roku 1973, to u nás nebudou mít snadné. Hlasy, které se k nové pohádce dosud měly potřebu vyjádřit, často neskrývaly určitý obranářský reflex – jako by bylo v našem národním zájmu, aby byla severská verze co nejhorší a stvrdila legendu „pohádkové velmoci“, jak Česko, potažmo Československo chceme vnímat. Touhle paličatostí ale nakonec škodíme jen sami sobě.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Skandinávská kinematografie je ve špičkové formě a ruku na srdce – je mnohem pravděpodobnější, že se vánoční pohádka povede Norům, než že ji dnes zvládnou Češi, jejichž úspěch v tomto žánru poslední desetiletí pokulhává. Že se tedy tak skvěle seřízený systém s tak vysokou úrovní standardu rozhodl složit poctu režisérovi Václavu Vorlíčkovi a scenáristovi Františku Pavlíčkovi, jejichž jména jsou i uvedena v titulcích, by mělo být samo o sobě záminkou k národní pýše a vděku za projevenou poklonu. A výsledek ostudu rozhodně nedělá.
Zkušená televizní režisérka Cecilie A. Mosliová v předtočeném vzkazu českým divákům prohlašuje, že Libuše Šafránková pro ni byla v dětství vysněným vzorem – ukázkou toho, čím má dívka být. S touto poctou chce českou verzi Popelky nabídnout další generaci diváků. A jak slibuje, tak koná: naši pohádku v novém podání jednoznačně poznáme, jak co se týče celkového dějového oblouku, tak i některých konkrétních replik, zároveň ale původní materiál dostatečně vylepšuje, jak se u dobrého remaku sluší.
Nenahrazovat nenahraditelné
To nejzjevnější, co nás strhne na první pohled, je skvělé využití norské krajiny a technologického vývoje, který umožňuje i této nevybočující produkci nabídnout obrazy, o jakých by se před půlstoletím nesnilo ani leckterému megafilmu. Kamera oblétá nekonečné zasněžené pláně a kochá se sluncem zapadajícím za mohutnými horskými masivy, zatímco digitálně vykreslený hrad obklopený zářivými pochodněmi nabízí opravdu pohádkovou podívanou. Samozřejmě nejde o obraz posouvající dnešní možnosti, ale v pohádce určené pro nejmenší jde o plně funkční lákadlo, které samo o sobě může cílového diváka strhnout.
Druhá otázka, která je pro Čecha nevyhnutelná: Jak se může norská zpěvačka Astrid S srovnávat s „Libuškou“? Takže na uklidněnou:
