Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Člověk maká ve fitku, aby posílil tělo. Stejně se potřebujeme věnovat i duchovní stránce, upozorňuje „Rabínka v zácviku“

Kamila Kopřivová nyní působí v Jeruzalémě, kde se připravuje na práci rabínky. Foto: archiv K. Kopřivové
Kamila Kopřivová nyní působí v Jeruzalémě, kde se připravuje na práci rabínky. Foto: archiv K. Kopřivové

„Člověk je bytost přirozeně spirituální a náboženská: můžeme to vidět v každodenním životě. Ale už se na to neumíme zaměřit,“ upozorňuje Kamila Kopřivová, známá taky jako Rabínka v zácviku. Na Twitteru se snaží lidi provokovat k přemýšlení nad duchovními otázkami. „Snažím se ukázat lidem, že nějaká forma spirituality má v životě člověka významné místo, je v nás přítomná dnes a denně a není na tom nic špatného,“ říká.

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

  • Jak se Kamila Kopřivová rozhodla, že se stane rabínkou.
  • Co nyní zažívá v Jeruzalémě, kde se připravuje na svou roli rabínky.
  • Jak reagují ortodoxní Židé na to, když pořádají ženy modlitby u Zdi nářků.
  • Proč se Židům nelíbí srovnávání Vánoc a Chanuky.
  • V čem se podle „Rabínky v zácviku“ podobá věda víře?

Nenarodila jste se jako Židovka ani vás k víře doma nevedli. Kdy nastal ten iniciační moment, ve kterém jste se rozhodla dát se na judaismus a stát se rabínkou?

Lidé často čekají, že budu mluvit o momentu zjevení a úžasného osvícení. Ale to se nestalo. Vždycky mě zajímalo umění, náboženství, filozofie… zkrátka humanitní vědy nebo duchovní nauky. Přirozeně jsem je šla studovat na Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. A pak jsem u nich zůstala. Začala jsem chodit do židovské komunity v Praze, kde jsem potkala svého bývalého manžela a spoustu přátel.

K rabínskému semináři jsem se dopracovala postupně – v komunitě jsem pomáhala se spoustou věcí. Pracovala jsem tam hlavně s rodinami s dětmi, což mě hrozně bavilo. Zároveň jsem dělala doktorát na Univerzitě Karlově. Během něj jsem si uvědomila, že akademická sféra není úplně pro mě.

A proč?

Jednak mě moc nebaví sedět zavřená sama nad vědeckými články a vytvářet další články, které nikdo nečte. Nebo je čtou jen vaši nepřátelé, aby vám je strhali. A jednak je české akademické prostředí pořád na špatné úrovni, co se týče doktorandů, postdoktorandů, mladých žen. To je katastrofa. Místa nejsou, a i kdyby člověk nějaké získal, bude učit jeden seminář týdně za směšný peníz. Energetická investice a to, co se člověku vrací, vůbec nedává smysl. Takže jsem si řekla: baví mě výuka a být s lidmi. A to je to rabínské povolání.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že akademické prostředí v Česku je toxické. Jak se to projevuje?

Na to jsou určitě větší odborníci z Asociace českých doktorandů a doktorandek, intenzivně se tomu věnují a snaží se situaci změnit. Je běžné, že člověk nemá jako doktorand velkou podporu, je těžké sehnat místo. Profesoři jsou na svých místech navěky věků a zejména u nás v humanitním prostředí existuje inbreeding: pan profesor si pěstuje toho svého Vašíka, Honzíčka, svého následovníka. Protože se v něm vidí.

Vidí, že on taky byl kdysi mladý, a chce mu pomoci, aby se mohl stát profesorem. Zatímco když přijde Kamila, řekne si, že ta bude mít děti a jiné starosti. Tak radši vezme Vaška.

Je zajímavé, že jste si vybrala zrovna judaismus – pohledem zvenku se taky může zdát jako velmi konzervativní prostředí, které se řídí řadou vnitřních pravidel. Popis vaší cesty ale zní, jako kdyby člověk začal chodit třeba do skautu a našel tam svou partu. Jaká myšlenka vás tedy přivedla k víře?

Zdůrazňuji komunitu, protože je pro judaismus důležitá. Ale bez toho, že by člověk hluboce věřil, že má smysl se tomuto životnímu stylu dobrovolně upsat, by to nešlo. Nedávalo by smysl tak drasticky změnit život kolem konceptů, ve které by člověk nevěřil.

Víra v Boha, nebo spíš pocit vedení shůry, byl v mém životě přítomný vždycky, ale nemůžu říct, že bych to vždycky byla schopná pojmenovat jako víru v Boha. Nebo jsem si to neuvědomovala.

Progresivní judaismus vychází ze snah židovské reformace 19. století, která byla přerušena 2. světovou válkou. „Židovská reformace usilovala o začlenění do většinové německé společnosti. Vznikla spousta diskusí nad tím, jak to dělat – řešily se otázky, zda vést bohoslužby v němčině, kolem toho se vedly velké diskuse, oddělil se reformní a konzervativní judaismus,“ popsala Kamila Kopřivová nedávno pro Radio Wave.

„Vedly se debaty, co má být náplní bohoslužeb, jestli se má zkracovat, jestli je možné využít hudební nástroje, jak by se mělo v synagoze sedět, protože v rámci začlenění do většinové společnosti se Židé snažili napodobit, co se dělo v kostelích,“ vysvětlila.

Progresivní judaismus je jiný než konzervativní. Proč je zrovna tohle vaše cesta?

Je podle mě zosobněním toho, co judaismus vždycky byl a vždycky bude. Což nemyslím jako provokaci vůči konzervativnějším směrům, ale když se podíváme na základní náboženské židovské texty a historický vývoj judaismu, není to vlastně nic jiného než svědectví o postupných náboženských revolucích a reformách, protože židovství se vždycky vyvíjelo a reagovalo na svou dobu. Je v pořádku to otevřeně říkat a přiznat. A právě díky pružnosti se nám dochoval až dodneška. A díky tomu myslím přežije dál.

O progresivním judaismu se mluví jako o novince z 19. století, ale ono to tak není. V té době jen vznikly tyto kategorie – ortodoxní, konzervativní, progresivní.

A proč je vaší cestou právě tento směr, a ne třeba hinduismus, buddhismus…?

To je důležitá otázka. V životě mi to dává smysl. Vyhovuje mi, že judaismus nemá v oblibě velké spekulace o Bohu, jako třeba křesťanství. Myslím, že toho o Bohu skutečně moc nevíme a nemůžeme z naší pozice říct. Zároveň judaismus poskytuje sadu hodnot a návod na to, jak žít. Ať už se někdo chce řídit víc podle morálních pravidel judaismu, někomu zase víc vyhovuje řídit se halachou (souhrn židovského náboženského práva) a dodržovat nařízení. Poskytuje neuvěřitelné spektrum toho, jak se může člověk zařídit, jak může žít. Což dává životu jistý směr. A třetí pilíř je komunitní život. Člověk má síť, která ho zachytí, když se mu cokoliv stane.

Pro studium jste si vybrala Berlín, jak takový zácvik probíhá?

Na světě existuje několik rabínských seminářů, ale většinou je to jen seminář. Zatímco v Berlíně je spojený s Univerzitou v Postupimi, takže tam máme dvě souběžné linky: studium židovské teologie na univerzitě a studium rabínského semináře. Což je praktický trénink, jak se stát rabínem. Na univerzitě můžeme studovat teologii, filozofii, teoretický základ a na semináři studujeme konkrétní nařízení, jejich aplikace v moderním životě a zároveň se tam učíme, jak vést bohoslužby, jak přistupovat k nemocným, jak dělat pastorační péči.

Jaká byste chtěla být rabínka? Co je ideální vzor, ke kterému směřujete?

V nejširším smyslu slova bych velmi ráda byla lidem k dispozici. A tím nemyslím jen lidem židovského vyznání, ale všem, kdo mají touhu dozvědět se něco o židovství. Jsem vždycky připravená přijet, udělat přednášku, vysvětlovat. Ale zároveň by mi přišlo nesmírně obohacující mít někde vlastní zázemí, kam dochází pořád stejní lidé, něco spolu budují, možná i několik desítek let. Ideální by pro mě byla kombinace komunity a dosahu k širší veřejnosti.

To už jsme trošku předběhli, protože zatím se nacházíte v Jeruzalémě, kde prohlubujete svou přípravu na práci rabínky. Narazila jste už na nějaký střet reality s vašimi představami?

Celý pobyt je pro mě jeden velký, dlouhý, mimořádný duchovní zážitek. Jsem tady skoro půl roku. Na začátku jsem si říkala, že si na to možná nějak zvyknu, ale pořád mám chvíle naprostého úžasu nad posvátností tohoto místa. Pak ale přijde totální střet, kdy jdu něco vyřídit na úřad a říkám si: „Už ať jsem v Evropě, kde to normálně funguje.“ A nemění se to. Takže „love and hate“ vztah pořád pokračuje.

Jaké nejsilnější duchovní momenty tam zažíváte?

Každou středu ráno chodíme s přáteli, studenty a učiteli z ješivy k Západní zdi (také známé jako Zeď nářků, pozn. red.) k ranní bohoslužbě. Jsme jediný

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Náboženství

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější