Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Po čtrnácti letech našel svého uneseného syna. Tak proč pohádka o Milovaném nemá šťastný konec?

Sun Chaj-jang spí, Pcheng Si-jing krájí zázvor, malý Čuo si hraje. A k záhonku přistoupí muž v černých kalhotách a bílé košili, položí na něj autíčko na hraní a postrčí ho směrem k dítěti. Černobílý muž je cizí, Čuo ho nezná. Ale nebojí se. Vydá se za autíčkem... Foto: Sun Chaj-jang, Baobeihuijia.com
Sun Chaj-jang spí, Pcheng Si-jing krájí zázvor, malý Čuo si hraje. A k záhonku přistoupí muž v černých kalhotách a bílé košili, položí na něj autíčko na hraní a postrčí ho směrem k dítěti. Černobílý muž je cizí, Čuo ho nezná. Ale nebojí se. Vydá se za autíčkem… Foto: Sun Chaj-jang, Baobeihuijia.com

Nebyly mu ani čtyři roky, nosil žlutou mikinu a jeho rodiče se pyšně usmívali, když mizel za vraty školky. Ale jednoho večera zmizel úplně: na okraj květinového záhonku, kde pobíhal, položil cizí muž autíčko na hraní. Bylo 9. října 2007. Za roky, které od toho večera uplynuly, spatřila chlapečkovu tvář snad celá Čína. Rodiče se svého malého Čuoa nikdy nevzdali, celou tu dobu po něm pátrali; podle jejich příběhu dokonce vznikl film Milovaný. Teď, po dlouhých čtrnácti letech, své dítě konečně našli – není to snad zázrak? Jenže pohádky si jenom vyprávíme. Jen málokdy je žijeme.

Před cizími lidmi se malý Sun Chaj-jang styděl, co pamatoval. Asi to bylo tím, že byli doma tak chudí a on se strachoval, že na něj druzí budou koukat spatra, možná i náturou. Ale ať už to bylo čímkoli, zkrátka se ostýchal dokonce i pozdravit na ulici kolemjdoucí, natož koupit si něco dobrého na zub, když mu příbuzní strčili do ruky pár ťiao na přilepšenou. Nic z toho nebylo; bál se oslovit prodavače.

Když vyrostl, otrkal se. Nic jiného mu nezbylo. Sotva skončil devět let povinné školní docházky, musel se začít ohánět a v práci nebylo pro žádnou velkou ostýchavost místo. Obzvlášť když se živíte tím, že prodáváte napařované knedlíky pao. Což o to, u sekání zeleniny, zázvoru a občas nějakého toho kousku masa se bez výřečnosti obejdete a mlčet můžete i při hnětení těsta. Ale když už jsou knedlíky pěkně naplněné a na bambusových pařácích se z nich kouří radost pohledět, líná huba je za vás neprodá. Stydět se před zákazníky? To už ty si knedle rovnou můžete sníst sami.

Pak Sun Chaj-jang potkal Pcheng Si-jing a všechno bylo nějak lepší. Pracovala jako servírka v hospodě hned vedle jeho krámku s pao a na mladém Sunovi se jí líbilo, jak umí vzít za práci. A tak se vzali, ona začala místo roznášení jídla sekat zeleninu se zázvorem a pak se jim narodila holčička. Dali jí jméno Jüe, Štěstíčko. A po pěti letech přišlo další štěstí, když se (politice jednoho dítěte navzdory) narodil vytoužený chlapeček.

Malý Čuo! Už samo to jméno ukazuje, jak si ho rodiče považovali. Znamená to Vynikající, Výjimečný – a také že ano; však měli pocit, že jim to synek dokazuje každý den. Aby měl Čuo šanci na lepší vzdělání, rozhodli se odejít z venkova do velkoměsta. Sun Chaj-jang si otevřel nový knedlíkový krámek, tentokrát v místě zvaném Paj-š’-čou v jihočínském Šen-čenu.

Teď už Paj-š’-čou tak, jak vypadalo na přelomu tisíciletí, nenajdete. Obří město, které ho dřív jen obklopovalo, ho už spolklo a proměnilo k obrazu svému. Ale tenkrát tam ještě byly cítit vzpomínky na dobu předtím, na čas, kdy místo města stály rušné vesnice.

Rodina: zprava Sun Chaj-jang, Sun Jüe, Pcheng Si-jing a Sun Čuo (ještě jako miminko).

Sun Chaj-jang a Pcheng Si-jing se tam den co den hrbili nad knedlíkovým těstem, dřeli od noci až do dalšího večera. Ale měli hodně důvodů k radosti. A Sun Chaj-janga nadchlo, když vzal malého Čuoa na trh a děcko tam samo koupilo rybu, jako by se nechumelilo. Nebojí se cizích tak jako kdysi já. Asi jsme ho dobře vychovali, říkal si spokojeně Sun Chaj-jang.

Než přišel 9. říjen 2007. Protože po něm by Sun dal cokoli za opak.

Autíčko a nůž

Stalo se to večer. Sun se z krámku

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Čína

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější