Svět uvnitř covidové jednotky: Dopujeme se sladkostmi, nečekáme na potlesk a hledáme vnitřní sílu
Chodbami infekčního oddělení českobudějovické nemocnice se ozývá tlumené syčení. Vychází z potrubí rozvádějícího kyslík po celé budově až k postelím pacientů s covidem. „Takhle hučely rozvody poprvé před rokem, proudí tam obrovské množství kyslíku. Pro mnohé je to rozdíl mezi životem a smrtí. A teď je to tady zase,“ popisuje primář Aleš Chrdle. Přinášíme reportáž z jedné z největších nemocnic v zemi.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Při naší minulé návštěvě v říjnu 2020 už primář tušil, co ho čeká, i když o tom tehdy ještě mluvil opatrně – nárůst pacientů s covidem, přeskládání oddělení, „vypůjčení“ zdravotníků z jiných částí nemocnice. Teď už si na opakované rozšiřování oddělení skoro zvykl.
Aktuálně se z jeho infekčního oddělení stalo covidové a rozrostlo se do prostor dalších budov – z původních téměř 50 lůžek na nynějších 120.
„Na začátku října jsme byli ‚covid free‘, a na konci měsíce už jsme měli plno. V listopadu jsme začali přetékat, a tudíž expandovat,“ popisuje Chrdle ve své kanceláři stav infekčního oddělení. Nástup letošní podzimní vlny jej už moc nepřekvapil. „Byl to spíš podobný pocit, jako když si po návratu domů do tepla vzpomenete, že se ještě pro něco musíte vrátit ven do deště a zimy,“ dodává.
Celkově se teď s covidem v českobudějovické nemocnici léčí 118 pacientů, většina právě na infekčním oddělení. Usměvavá vrchní sestra Jana Lískovcová během pauzy v kanceláři vypráví, že v řadě věcí už zdravotníci umí chodit. V něčem je pro ně podzimní vlna přesto náročnější. Častěji se na ně snáší hněv pacientů, ale třeba i lidí na testovacím místě.
„Řekla bych, že pacienti nejsou tolik pokorní,“ komentuje to Lískovcová. „Možná si neměli kde vybít vztek, protože jako
