Vystřihování bez nároku na názor a neklidné umírání. Společnosti chybí respekt k seniorům, říká autorka knihy Hořím

V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:

• Proč jí tak vadí vystřihování?
• Jak v domovech vypadá umírání?
• Co je lepší místo dárků, robotů a fotek s politiky?
• Máme uvažovat o eutanazii?
• Existuje zařízení, kde by sama chtěla dožít?
• Kde je hranice sebeobětování?
• Dočkáme se oblíbeného kafe z oblíbeného hrnku?

Pro vaši práci s pečovateli a pečovatelkami v domovech seniorů, pro program D.O.M.A., který jste pod hlavičkou vámi založené organizace MILA iniciovala, byly zásadní vaše zážitky, když jste rok pracovala jako dobrovolnice. Některé věci vám nepřišly v pořádku, začala jste se ozývat. Pak jste upadla do nemilosti a skončila. Šlo o nějaké vážné excesy, nebo spíš tisíc detailů?

Tisíc detailů, které jsou vlastně jedním vážným excesem. Nešlo vyloženě o týrání nebo zanedbání péče, spíš neúctu a uplatňování moci. Postupně jsem si začala všímat těch každodenních detailů, přešlapů, drobných manipulací… Neuctivé oslovování. Zasedací pořádek – nemůžete si v jídelně sednout, kam chcete, ale kam určí sestra. Kafe, které dostanete takové, jak ho dělá pečovatelka, která má službu, ne jak je pijete ráda.

Káva, to je váš oblíbený příklad. Zůstaňme u něj.

Představte si, že slušný kafe je jedna z mála radostí, co vám zbyly. Máte ráda kafe bez cukru a s mlíkem, ale dneska vaří pečovatelka Anička a ta vaří černý slazený.

Dá se ale namítnout, že individualizovat kávu pro víc lidí je pro přetíženou pečovatelku možná opravdu náročné.

Samozřejmě že to je náročné a pečovatelů je málo, rozumím tomu. Ale není to argument, že nad tím mávneme rukou. Pro mě je schopnost reagovat na potřeby každého jednoho klienta podstatou pečovatelské profese.

V Americe v jednom hospicu měli skvělý nápis: „Klienti nežijí u nás v práci, my pracujeme u nich doma.“ To mi přijde hodně výstižné.

Člověk v domově seniorů má už jen tu jednu místnost, často s někým sdílenou, v ní skoro nic, co definuje jeho předchozí život. Jako pečovatelka bych mu měla dát maximum příležitostí, aby o sobě mohl dál rozhodovat, vnímat jeho životní rituály. Hodit fórek. Položit otázku. Usmát se. Nic to nestojí. Je to jen lidskost. V těchto pěti příbězích to je… (ukáže na knížku před námi)

Máme před sebou vaši knížku Hořím, zpověď pěti pečovatelů a pečovatelek, kteří ovšem působí skoro jako zjevení, jak o své práci mluví, co jsou schopní pro klienty udělat. Za chvilku se k nim dostaneme. Ale zůstaňme ještě u popisu reality. V který moment jste se při své „službě“ v domově seniorů nahlas ozvala, že „Tohle tedy ne!“?

Ten moment si pamatuju přesně. Byla tam klientka s pokročilou demencí, od rána do večera chodila po domě a pořád říkala: „Kdy už pojedeme do Vodňan?“ Některé pečovatelky řekly: „Pojedeme po obědě.“ Hrály to s ní nebo jinak laskavě reagovaly, protože nemá smysl lidem s demencí vymlouvat jejich realitu. Jiné reagovaly hůř nebo ji ignorovaly. Bylo to vyčerpávající, ale i takové situace jsou součástí jejich práce.

Jednou jsem byla ve službě a slyším volání o pomoc. Našla jsem tuhle paní na vozíku, zaparkovanou u stolu, zabržděnou tak, aby se nemohla hnout z místa. Snažila se zvednout a řvala o pomoc, byla