Lars Kepler: Vše máme dopředu vymyšlené. Pak ale sedneme k počítačům, něco se stane a postavy ožívají a chovají se jinak
Pod pseudonymem Lars Kepler vydali švédští manželé Alexandra Coelho Ahndorilová a Alexander Ahndoril už devět knih o detektivu Joonu Linnovi. Ačkoliv původně usilovali o anonymitu, hned po první detektivce vyšlo najevo, kdo ji napsal. V rozhovoru pro Deník N mluví mimo jiné o tom, že každý příběh mají dopředu pečlivě připravený včetně veškerých zápletek, vše je ale poté, co si sednou k počítačům, nakonec často jinak. „Postavy opravdu ožívají a někdy se chovají jinak, než jsme předvídali. Je to svým způsobem magické,“ říká Alexander Ahndoril.
V rozhovoru se dočtete:
- Jak probíhá příprava před psaním knihy.
- Proč bylo potřeba vytvořit Larse Keplera.
- Jaké výhody vyplývají ze ztráty anonymity.
- Proč se po zkušenostech s jinými žánry pustili do psaní severských detektivek.
- Zda se z autorů kriminálek stávají cynici.
V knize Zrcadlový muž jste se ponořili do psychologie posttraumatické stresové poruchy. Jak složité bylo proniknout do traumatizované mysli?
Alexandra: Konkrétně u Zrcadlového muže jsme chtěli napsat rychlý thriller, ale zároveň psychologickou noční můru. Takový temný labyrint podvědomí. S tímto tématem jsme tak trochu začínali, už když jsme psali Hypnotizéra, tentokrát jsme se ale chtěli ponořit hlouběji. Mluvili jsme s psychiatry, experty na sériové vrahy, hypnotizéry a policejními detektivy. Bylo to pro nás velmi podnětné. Velmi nás totiž zajímá fungování podvědomí. Do toho se vždycky snažíme proniknout.
Ve svých knihách jste hypnózu zmínili už dvakrát. Jde o něco, co se v praxi používá často, nebo jde jen o zajímavost pro knihu či něco, co lze vidět v televizních seriálech?
Alexandra: Může to znít jako fikce nebo něco, co člověk uvidí jen v Myšlenkách zločince a podobných seriálech, pravdou ale je, že policie po celém světě hypnózu používá. Především u traumatizovaných svědků či obětí, aby se zjistilo, co přesně se stalo na místě činu. I pro nás to bylo překvapení, jak často se používá, ale jde o velmi efektivní metodu, jak otevřít dveře do vzpomínek.
Jaký je váš postup u zpracovávání takových příběhů? Jussi Adler-Olsen mluví o tom, že chodí s bývalými policisty pít, Jo Nesbo zase vyráží na místa činu. Máte něco podobného?
Alexander: Děláme
