Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Okamžik, který navždy změnil Česko. Padesát osobností vzpomíná na den, kdy zemřel Václav Havel

Smrt Václava Havla byla výrazným předělem v dějinách samostatné České republiky. Foto: ČTK
Smrt Václava Havla byla výrazným předělem v dějinách samostatné České republiky. Foto: ČTK

Když 18. prosince 2011 obletěla svět zpráva, že Václav Havel zemřel, pro mnohé jeho příznivce i kritiky se zastavil čas. Na pár okamžiků nastalo ticho. Stejně jako si spousta lidí přesně vybavuje, co dělali 11. září 2001, mnoho z nás má pod kůží chvíli, kdy se dozvěděli o smrti prvního českého prezidenta. Jako by nás ta zpráva izolovala od všeho, co jsme do toho momentu dělali a prožívali. Jako bychom se ocitli v jakémsi vakuu. I mně ta chvíle zůstala v hlavě mimo prostor a čas. Krátká černá díra. Hned poté nastalo rozdělení mého vnímání světa na předtím a potom. Na období s Havlem a po Havlovi. Oslovila jsem padesát lidí, abych se jejich prostřednictvím ten okamžik pokusila vrátit.

Před deseti lety odešel intelektuál, kterého jako jeden z posledních objímal dalajlama.

Politik, jehož bývalý americký prezident George Bush označil za svého přítele, a jeho otec, další někdejší prezident USA, pronesl, že Havlova odvaha symbolizuje odhodlání východní Evropy odmítnout komunismus.

Pro britskou expremiérku Margaret Thatcherovou to byl muž inspirující nás během nejtemnějších let útlaku.

Bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová prohlásila, že to byl ten nejlepší prezident, jakého jsme po revoluci mohli mít.

Měl i své odpůrce, přesto třeba Václav Klaus v roce 2009 při výročí 17. listopadu řekl: „Pro mne je jedna věc jistá. Události, které se staly před dvaceti lety, jsou spjaté s jednou osobou a tou je můj předchůdce v prezidentském úřadě Václav Havel.“

Stála jsem před deseti lety ve své napůl zrekonstruované kuchyni a šla se v rámci prokrastinace probrat novými pracovními e-maily. Jako první na mě vyskočilo vyjádření Víta Bárty k úmrtí Václava Havla. Přesně si vybavuju první pocit. Velké rozhořčení nad tím, co se má zrovna Bárta co vyjadřovat k Havlovi. Až pak se mi podlomí kolena a dojde mi to. On umřel. Je zlatá neděle. Na Hrádečku na úpatí Krkonoš, kde Václav Havel vydechl naposledy, prý zrovna sněžilo.

Cinkne mi první SMS. Výtvarník a sochař David Černý píše: „Strašnej rok.“ Za pár vteřin se opravuje: „Pekelnej rok.“ V tu chvíli mi začínají téct slzy. Pozoruju své šlápoty v jemném stavebním prachu v kuchyni, na jehož likvidaci dnes už nedojde, a vím, že teď mě čeká několik hodin u počítače. Musím napsat nekrolog.

Vlastně jen zaznamenávám smutek lidí, s nimiž mluvím. Poprvé v životě slyším plakat Jiřinu Šiklovou. Říká mi, že ho ještě před pár dny držela za ruku. Volá Eva Holubová. Je zlomená. Jen tiše poslouchám její pláč. A právě ona je mezi prvními, kterým volám teď po deseti letech, abych se zeptala, v jaké situaci je Havlova smrt zastihla.

Nechce o tom mluvit. Není toho prý ještě schopná, dodnes zprávu o jeho smrti nebyla schopna přijmout. „Napiš tam prostě, co jsem ti řekla před těmi deseti lety.“

Holubová tehdy seděla v divadelní šatně mezi dvěma představeními Nahniličko. „S mými přáteli se cítíme jako sirotci. Vůbec nevíme, co bude. Něco končí. Bude to znít blbě, ale zlomil se prapor. Teď bude na nás, jestli budeme schopni ho zvednout a nést dál. Nahniličko končí slovy: ‚Teď už má dušička jenom pokoj a klid.‘ To Václavovi přeju. Ať je mu už dobře a nic ho nebolí.“

Tehdy plakala spousta lidí. Karel Schwarzenberg, který pro Havla pracoval jako hradní kancléř, na svém zámku na Dřevíči vzpomíná, jak se smutnou zprávu dozvěděl po mši před kostelem. Petr Pithart byl zrovna doma, sociolog Ivan Gabal na sjezdovce v Itálii, Miroslav Kalousek seděl v poslanecké kanceláři.

Někteří museli zastavit při řízení auta, aby tu novinu prodýchali. Smutek lomcoval i Havlovými tehdejšími spolupracovníky, přestože každým dnem na vlastní oči viděli, jak mu ubývají síly. Jak celou věc prožívali, Deníku N popsali také tehdejší hlava státu Václav Klaus či pozdější slovenský prezident Andrej Kiska.

Havel až na výjimky, jako je komunista Vojtěch Filip, chybí všem, s nimiž jsem mluvila. To několikavteřinové zastavení chodu světa, to náhlé ticho, si dodnes vybavují téměř všichni. Máme takový svůj 18. prosinec.

Karel Schwarzenberg, bývalý předseda TOP 09 a exministr zahraničí

Zrovna jsem vyšel z kostela svatého Jiljí, kde skončila nedělní mše svatá. Vylezu z kostela a v tu chvíli mi zazvonila zpráva, že Havel zemřel. Začal jsem na ulici bulet jak blbej. Opravdu jsem

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější