Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Zkusil jsem napsat závěť a prošel stínem do ukrytých věcí, říká o své Poslední vůli korejský filmař Kim Wonu

„Až odejdu, vezmu si ji s sebou – tu květinu, co kvete sama od sebe, tu květinu, která neuvadá.“ Kim Wonu blízko i daleko od rodiny ve filmu Poslední vůle. Zdroj: Kim Wonu
„Až odejdu, vezmu si ji s sebou – tu květinu, co kvete sama od sebe, tu květinu, která neuvadá.“ Kim Wonu blízko i daleko od rodiny ve filmu Poslední vůle. Zdroj: Kim Wonu

Vždycky jsem byl ten divnej, směje se filmař, fotograf a básník Kim Wonu. Narodil se a dospěl v Koreji (té Jižní), už roky žije v Paříži a Deník N s ním mluvil v Jihlavě, kde se na festivalu dokumentárních filmů promítal Kimův snímek Poslední vůle. Skrze báseň, která říká poslední slova před smrtí, jsme došli až do míst, kde světlo a temnota splývají vjedno. A také k řece mezi Jižní a Severní Koreou, kde se hledají kameny, které vypadají jako otec.

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

  • Proč dává smysl zkusit sepsat závěť, i když jste ještě mladí.
  • Jak se korejské hřbitovy liší od těch evropských.
  • Proč Kim Wonův dědeček v opilosti plakal a sestra si dělá vrásky kvůli své dcerce.
  • Proč jihokorejští umělci často odcházejí za hranice a proč Jižní Korea vede světové žebříčky sebevražd.
  • Ale také, že v tom všem je přes všechny stíny světlo a naděje.
  • A co Korejci sbírají v přírodě, když ne samorosty?

Sledovala jsem, jak ruka bere tužku a do prázdných linek začíná vpisovat báseň: „Žil jsem v zapomínání stínu, který se mi od narození skrýval. A uvnitř něj skrytá zapomněná zem, kde kvetou květiny. Až odejdu, vezmu si ji s sebou – tu květinu, co kvete sama od sebe, tu květinu, která neuvadá. Květinu, uvnitř níž spí poupě ponořené v bílé.“

Jak často se vám stává, že úplnou náhodou narazíte na něčí závěť? Film Poslední vůle jsem si ve videotéce Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava pustila vlastně jen z dlouhé chvíle, aby mi rychleji uteklo čekání na rozhovor. Ve výpisu mě kromě názvu zaujal i původem: napsal a natočil ho filmař a vizuální umělec Kim Wonu (Kim Wonwoo), sice Korejec, ale už roky usazený v Paříži.

Poslední vůle mi měla jen ukrátit chvíli. Místo toho stačilo pár minut po té první černobílé scéně s tužkou psanou básní, abych na čas úplně zapomněla. Propadla jsem se do meditace o nekonečné bráně mezi životem a smrtí, o rodině a kořenech, které se soustavně trhají, a přitom ze sebe bez oddechu rostou; o polozasutých vzpomínkách z dětství, matných jako mléčné sklo. Ale nebolelo to; dopadla jsem měkce do bílé, kterou Kim Wonu rozprostřel všude kolem. Do barvy světa mimo svět.

A tak jsem ještě před rozhovorem utíkala za mediální koordinátorkou festivalu. Seznam hostů mi totiž prozradil, že Kim je stejně jako já v Jihlavě. Den nato už jsme spolu seděli nad kávou.

Kolik vám bylo, když jste Poslední vůli začal točit?

Je to projekt skládající se ze čtyř částí, takže to šlo postupně. Nejstarší jsem natočil ve druháku na univerzitě, takže tak před pěti lety? Obvykle si nepíšu žádný scénář; zaznamenávám proud běžného života do archivu svých každodenních maličkostí. Původně jsem ani nebyl filmař, začínal jsem s fotografií. Mám ji vážně rád, protože mění i docela obyčejné věci (zvedne svůj buclatý „babičkovský“ hrnek s kávou) na něco hodně výjimečného. Do Francie jsem jel studovat právě fotografii, ale na škole mě chytil i film, moc rád ho kombinuju s fotkou, malbou i psaním… Odpusťte, na co že jste se to ptala? (Smích)

Kolik vám bylo let? Protože ve druhé části filmu zhmotňujete své vzpomínky z dětství, setkání dětského nitra s tím, že všechno živé pomíjí. Oblékáte si při tom svoje dětské triko a kalhoty a přirozeně jsou vám malé, ale pořád jste velmi mladý a někomu by to mohlo přijít zvláštní. Takhle mladý a už se stará o poslední vůli?

Nedivím se, původně jsem se ptal na totéž. Zaslechl jsem jednou příběh muže, který sepsal závěť předčasně, a tím myslím hodně předčasně, byl vážně mladý. Proč to asi udělal? Nešlo mi to z hlavy. Tak jsem to zkusil taky, jen abych zjistil, jaké to je. A byla to vážně dobrá příležitost, jak si připomenout hodnotu života. Je to ironie: v každodenním životě na své umírání skoro nepomyslíme, neuvědomujeme si ho. A přitom je pořád nablízku, přesně jako stín.

Proto jsem pak začal točit ten film, a proto začíná větou: „Žil jsem v zapomínání stínu, který se mi od narození skrýval.“ Není v tom nic nihilistického, naopak jsem chtěl říct, že smrt

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Film

Rozhovory

Východní Asie

Kultura, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější