Tancem i magnetem za lepší mozek aneb sítě neuroložky Rektorové
V mozku se vše děje v sítích. I věda kolem neuroložky Ireny Rektorové pulzuje díky síti jejích kolegů a kolegyň – v laboratoři, ale i v zahraničí. Se svým týmem v brněnském CEITEC Masarykovy univerzity zkoumá degenerativní onemocnění mozku, jako jsou Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba. Klade si originální otázky a dochází k pozoruhodným odpovědím.
Irena Rektorová se svými kolegy zjistila třeba to, že se člověku znatelně zlepší mozek, když se soustavně věnuje tanci. Nebo že lidem s Parkinsonovou nemocí může vylepšit řeč stimulace mozku pomocí silného elektromagnetu. Řeší také takzvanou kognitivní rezervu, kterou si každý buduje v mozku a využije ji, když se dostane do nouze.
Ačkoliv se patnáctičlenný tým kolem profesorky Rektorové začal formovat teprve před šesti lety, má za sebou řadu grantů, článků v prestižních časopisech i spolupráci s vědci a vědkyněmi ze zahraničí.
„V současnosti nám běží osm projektů a o další tři usilujeme. Člověk pořád píše granty a ty, které získají podporu, musíme obhajovat dokládáním publikací s výsledky výzkumu,“ popisuje s úsměvem Irena Rektorová ve své kanceláři v oválné prosklené budově Středoevropského technologického institutu CEITEC v brněnském kampusu Masarykovy univerzity (MUNI).
„Doktorandy zpravidla plně zapojíme do psaní grantů a jejich plnění, tím získávají znalosti i publikace a vytváří se zde jakási škola. Výsledky se pak snažíme sdělovat světu. Protože Česká republika je malá,“ podotýká Irena Rektorová. Její nadšení a oddanost neurovědám prozrazují i náušnice ve tvaru neuronů, které se jí houpají v uších – dar od dcery, která se rovněž vydala studovat medicínu.
Neurologie nebyla moje první volba…
Když se v CEITEC Masarykovy univerzity otevřely před šesti lety laboratoře pro výzkum mozku, Irena Rektorová do nich s chutí vplula – byla to příležitost, na kterou čekala. Přitom stále napůl působí v nemocnici u svaté Anny a na lékařské fakultě: učí, stará se o pacienty a pacientky, vede klinický tým. O výzkumu mluví s vášní – i díky týmu nadšených mladých lidí kolem sebe.
Pro obor, který si vybrala, přitom nezahořela už při studiích: původně si pomýšlela na vnitřní lékařství – internu. Po studiích na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy ale zamířila ze zvědavosti na konkurz na neurologickou kliniku fakulty. „Nečekala jsem, že mě vyberou, brala jsem to spíše jako experiment a zkušenost. Ani jsem vlastně nechtěla neurologii dělat, leč ani trochu nelituji,“ směje se vědkyně.
Tento profil vám přinášíme díky spolupráci s magazínem vysokých škol Universitas.
Další rozhovory s významnými vědci a vědkyněmi, aktuality a komentáře z vysokého školství a zajímavá témata – například o akademické etice – čtěte na webu nebo si vybrané exkluzivní texty poslechněte v audioverzích v podcastu v iOS, Androidu či Spotify.
Neurologie a později i neurovědy ji ale od samého začátku nadchly. „Svým studentům říkám, že na každém oboru se dá najít něco pěkného a záleží na lidech, ne na oboru. Člověk by měl mít otevřené oči a být přístupný různým možnostem,“ radí z vlastní zkušenosti.
Těsně před atestací se pak na konferenci seznámila se svým manželem, neurologem Ivanem Rektorem, později nastoupila na kliniku, kde byl šéfem.
„Nikomu bych nedoporučila nastoupit na kliniku, kterou vede jeho partner. Ale nakonec
