Člověk už není ohniskem sociální reality
Esej Filipa Vostala: O společnosti nelze nadále přemýšlet bez toho, aniž do toho přemýšlení zahrneme extra-společenské, tedy to, co je za rámcem a hranicemi společnosti lidí.
Co je to společnost? Kde je? Je společnost daností, takzvaným faktem? Jak se promítá jazyk společnosti do toho, čím jsme? Jaký je vztah mezi sebepojetím, identitou člověka a tím, co se děje mimo jeho tělo a mysl? Je člověku společnost něčím externím, vnějším, nebo je „uvnitř“?
Těmito otázkami se od počátku modernity zabývá řada myslitelek a myslitelů, jako třeba Emilé Durkheim, Michel Foucault nebo Judith Butlerová, jež nedávno promluvila na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.
Jeden z mnoha jevů 21. století, který nás nutí k tomu, klást si znovu tyto otázky, je kolísání socio-politické, technologické a kulturní krajiny mezi různými módy fatalismu, fanatismu a extremismu. Mnozí, jako například Benoît Pelopidas (Sciences Po / Stanford University) a Sanne Verschurenová (Brown University), v tomto vidí podstatnou charakteristiku současné doby. Každý z těchto módů, tvrdí tito dva politologové, je totiž spojen s nějakou formou bezmoci – bezmoci lidí, politických kolektivů a společnosti(í).
Bezmoci proti často těžko viditelnému, avšak ve svých dopadech „pocítitelnému“ chování různorodých aktérů a sítí, jež se chovají jako autonomní nebo poloautonomní struktury: ať už jde o globální neregulovaný trh, mezinárodní politický systém, biosféru, technovědu.
Když nám sociolog dokáže o pandemii říct více než lékař
Fatalismus, fanatismus a extremismus – syceny a dotvářeny nastoupivšími a zrychleně se měnícími digitálními technologiemi – se pak formují právě v podhoubí domnělé, ale i skutečné bezmoci jedinců, kteří jsou přesvědčení, že tito „super aktéři“ se chovají, jak chtějí, a vnitřní dynamiku jejich chování nelze nijak ovlivnit.
Pelopidas a Verschenová v této souvislosti uvádí, že existují dva póly uvažování: na straně jedné neopodstatněná „kolapsologie“ – kterou v českém prostředí neúnavně reprezentuje egyptolog Miroslav Bárta –‚ jejíž příznivci vidí pravděpodobnost kolapsu civilizací a x-tého masového vyhynutí všech živočichů jako historicky stvrzenou danost.
Druhý pól tvoří „eskapistický“ transhumanismus, hledající nového člověka, ať už zde, na naší planetě, nebo ve vesmíru (proč probíhá nový meziplanetární závod mezi nejbohatšími muži světa?), který je založený na myšlence, že technologie nakonec vše vyřeší nebo že umělá inteligence bude umět optimalizovat vše myslitelné.
Za hranice společnosti
V současnosti nás obklopuje
