Proč zrovna teď hrozí Putin, že zaútočí na Ukrajinu, a co tím může získat
Komentář Michaela Žantovského: Jedním z Putinových nejbližších cílů je vynutit si pod hrozbou invaze do Ukrajiny alianční závazek dalšího nerozšiřování NATO na východ. To, co by se na pozadí skutečnosti, že NATO v nejbližší době s rozšířením na východ nepočítá, mohlo jevit jako nevýznamný ústupek ruskému medvědovi, by ve skutečnosti bylo uznáním ruské sféry vlivu ve střední a východní Evropě, které by dříve nebo později dopadlo i na nás.
V květnu tohoto roku publikoval Deník N analýzu z pera tohoto autora předvídající možnou ruskou vojenskou agresi proti Ukrajině v řádu několika týdnů. Ten článek stojí za zmínku ani ne tak proto, že se v časovém odhadu autor očividně mýlil, jak se to analytikům nezřídka stává, ale především proto, že scénář ruského vojenského útoku proti Ukrajině je po dalším půlroce stejně reálný, a možná ještě reálnější než předtím.
Krátký časový horizont pro případný útok vyvozoval autor z ruské potřeby využít hrozivé jarní koronavirové situace v Evropě a poznatků z rozsáhlého vojenského cvičení ruské armády v blízkosti ukrajinských hranic. Stalo se ovšem něco jiného. Koronavirová situace se uklidnila a většina ruských jednotek se z oblasti opět stáhla.
Skutečnost, že žádných taktických ani strategických cílů Putin loni na jaře nedosáhl, lze vysvětlit buď tím, že žádné neměl a skutečně pouze prověřoval bojeschopnost ruské armády, nebo tím, že se rozhodl odložit konfrontaci s Ukrajinou na příhodnější dobu. Zpravodajské a operační poznatky z jarního cvičení mohou mít delší trvanlivost než jen několik týdnů.
Situace se nyní opakuje s tím, že ruské vojenské přípravy jsou ještě otevřenější a jsou provázeny z Putinovy strany ještě agresivnější rétorikou vůči Západu, který je obviňován z přípravy vojenské agrese vůči Rusku (rozuměj vůči Krymu a ukrajinskému území v doněcké a luhanské oblasti, které je pod kontrolou separatistů požívajících přímé i nepřímé podpory ze strany Ruska), ze spoluúčasti na přípravě „genocidy“ rusky mluvícího obyvatelstva Ukrajiny a z plánů rozšířit oblast působnosti Severoatlantické aliance i na Ukrajinu.
To vše jsou „červené čáry“, jejichž překročení bude mít blíže nespecifikované, ale snadno představitelné následky.
Rozpor mezi rétorikou a situací v terénu
Tak jako často v posledních letech je zde jasně viditelný rozdíl mezi ruskou rétorikou a skutečnou situací v terénu. Jakkoli je dnes ukrajinská armáda, zčásti i díky dodávkám vojenského materiálu ze západu, podstatně silnější a lépe vyzbrojená, než byla v roce 2015, není v jejích silách zvrátit vojenskou rovnováhu na východní ukrajinské hranici.
Jakákoli ofenzivní operace z ukrajinské strany by byla provázena rizikem masivní ruské odvety, těžkých ztrát a možného rozšíření území pod kontrolou separatistů na další oblasti. Západní státy dávají celkem jasně najevo, že v takovém případě by Ukrajina nemohla počítat s aktivní vojenskou pomocí.
Jednotky NATO se nerozmisťují na ukrajinském území ani výrazně neposilují na území přilehlých členských států. A jakkoli NATO odmítá vyloučit budoucí rozšíření na základě svobodného rozhodnutí aliance a žadatelského státu, žádná členská země Severoatlantické aliance nevolá po urychleném přijetí Ukrajiny.
Důvod je celkem jednoduchý. Jednou z podmínek přijetí České republiky, Maďarska a Polska v první vlně rozšiřování, kromě jasné politické vůle, ochoty investovat do obrany a civilní kontroly nad ozbrojenými silami, byla absence územních sporů kandidátské země se třetími státy.
Co může Putin útokem získat
Protože ukrajinská ofenziva vůči Rusku nehrozí, zbývá zodpovědět otázku, zda ruský zásah proti Ukrajině je reálnou hrozbou s konkrétními vojenskými cíli, či zda je spíše strašákem ve službách ruských
