Pichlavý ženevský artyčok může být lahůdkou na štědrovečerní tabuli, ale i příčinou rodinných svárů
Švýcarský deník: Vypadá to jako vznešený přerostlý pichlavý kříženec artyčoku a řapíkatého celeru, chutná to podobně jako artyčok, ale je to ukrutně drahé a jí se to jen na Štědrý den. Co to je? Správná odpověď je: ženevský artyčok kardový (trnitý). Buď se po něm můžete utlouct, nebo ve vás vzbuzuje stejné emoce, jako ve školácích vyvolával pohled na růžičkovou kapustu servírovanou v jídelně v dobách totality.
Gurmánský názor na artyčok rozděluje celé švýcarské rodiny, milovníci a odpůrci spolu vášnivě diskutují o nutnosti servírovat gratinovaný artyčok na štědrovečerní tabuli, stejně jako v Česku někteří s gustem probíráme, kdo míchá a kdo nemíchá krupicovou kaši.
Do Ženevy přivezli artyčok kardový hugenoti, kteří v roce 1685 prchali z francouzského Nantes. Ve Švýcarsku se pěstuje pouze ve frankofonní části, kde má na ženevských polích dlouhou tradici. V historických pramenech dokonce nalezneme zmínku o jeho pěstování ještě před příjezdem francouzských protestantů – už v roce 1566.
Během uplynulých staletí se kvalita pichlavého artyčoku