Deník N

Ne každý je hned agentem Moskvy. Ale tím, že její hybridní aktivity nebudeme vnímat jako válku, si svazujeme ruce

Hybridní válka je vážnou hrozbou a nic na tom nezmění ani to, že ji budeme nazývat nějak jinak. Foto: Tomáš Malík, Unsplash
Hybridní válka je vážnou hrozbou a nic na tom nezmění ani to, že ji budeme nazývat nějak jinak. Foto: Tomáš Malík, Unsplash

Analýza Michaela Romancova: V médiích i na sociálních sítích se vede spor o to, zda šíření dezinformací, jejichž prostřednictvím se jeden stát snaží destabilizovat stát jiný, je potřeba hned označovat slovy jako „válka“ či „boj“. A zda tím vlastně nepomáháme „nepříteli“.

„Militarizace debaty o dezinformacích, která vede k vnímání optikou válečného konfliktu, ohrožuje základní hodnoty demokratické společnosti více než placení ruští trollové,“ stojí v záhlaví článku Dagmar Rychnovské a Michala Smetany na webovém portálu A2larm, jímž autoři reagovali na pořad Fokus Václava Moravce „Doba dezinformační“, který Česká televize odvysílala koncem prosince loňského roku.

Hned v prvním odstavci textu autoři píší: „Fakt, že šíření dezinformací skrze sociální sítě a internetová média používá Rusko jako nástroj v rámci soupeření se západními státy, lze stěží zpochybňovat. Jakým způsobem se s tímto faktem nakládá ve veřejné debatě v Česku, je ale o poznání problematičtější.“

Dvě stručné a na první pohled srozumitelné věty, které čtenáře měly jasně zorientovat, v čem a proč autoři vidí problém, u řady lidí vyvolaly nesouhlasnou reakci. Nevnímali ho jako úvahu o nezbytnosti vést svobodnou debatu a rizicích, která ji mohou omezit či zcela znemožnit, ale byl mnohými pochopen jako snaha zpochybnit či zcela odmítnout, že Rusko představuje hrozbu.

Diskuse jako boj

Důvodů, proč se tak stalo, je celá řada a některé se dále pokusíme probrat. Dříve než se k tomu dostaneme, dovolte ale odbočku. Téma fake news, informačního chaosu, dezinformací či ruské informační války v naší společnosti silně rezonuje, stejně jako například témata migrace, terorismu, norského „unášení“ dětí, důchodové reformy nebo korupce. Jakmile se k libovolnému tématu obrátí zájem veřejnosti, získá vedle roviny expertní také dimenzi společenskou, mediální, ekonomickou a politickou.

V jednom každém případě by bylo žádoucí, aby debata probíhala klidně, konstruktivně a věcně, což se však neděje a je iluzí se domnívat, že by se tak dít mohlo. Například celospolečenský konsenzus nad nezbytností řešení problému korupce je vysoký, ale nejen že jsme se zatím nedočkali „velkých“ výsledků, ale i tato debata ve společnosti vyvolává silnou polarizaci, nálepkování, osočování. V Česku existují desítky individuí důvodně podezřelých, obviněných a v některých případech i usvědčených z korupce, kteří na debatě o tématu evidentně aktivně parazitují. Ale vedle nich jsou zde i tací, kteří mají problém s některými diskutovanými aspekty navrhovaných řešení.

Často se stává, že i ti druzí jsou nálepkováni jako korupčníci, i když je jasný rozdíl mezi někým, kdo například vyjadřuje pochybnosti nad efektivitou vynaložených nákladů na protikorupční opatření, a někým, kdo v řadě kauz čelí trestnímu stíhání. Proč tato odbočka? Protože forma debaty o problému, který je předmětem tohoto textu, se často ničím neliší od jakékoli jiné české debaty, a to včetně aspektu „militarizace“. Neboť „boj“ vedeme nejen s ruskou hrozbou, ale i s chudobou, korupcí, velkým státem nebo byrokracií.

Frustrace z dezinformací

Vraťme se však k našemu tématu. Jedním z autorů, který se do debaty následně zapojil, byl i Vojtěch Bahenský, který v Deníku Referendum napsal: „Debata bohužel zároveň odhalila nečekanou míru vzájemného nepochopení, vyhrocených emocí a polarizace… Opět se objevila argumentace, že už samo upozorňování na některé záporné vedlejší efekty některých protiopatření proti šíření dezinformací je hraním role ‚užitečného idiota‘ Moskvy… Takový přístup mimořádně škodí… Proč je debata o boji s dezinformacemi tak emotivní a polarizovaná? Velká část veřejnosti dezinformace nepovažuje za problém, navzdory již poměrně dlouho trvající kampani relativně úzkého okruhu lidí a expertů. Těm se doposud nedostalo výrazného úspěchu (naneštěstí pro nás všechny), a naopak jsou velmi často vystaveni útokům SPD Tomia Okamury, Hradu a dalších. To podle všeho vede k frustraci, na kterou bohužel někteří nereagují snahou o reflexi a hledání nových a efektivních způsobů… namísto toho vidíme ‚semknutí šiku‘, posílení dosavadních činností a ještě intenzivnější mobilizaci stále stejného obecenstva.“

Vojtěch Bahenský ve svém textu upozornil na celou řadu podstatných aspektů, z nichž však vyčnívá jeden, který většina ostatních autorů pomíjí. Frustrace části anti-dezinformačního tábora, který necítí, respektive nemá dostatečnou podporu veřejnosti ani politických elit, je zjevná a v mnohém opodstatněná. Jistě není nutné znovu rozvádět, jaká stanoviska ve vztahu k Rusku a informačnímu chaosu zastává prezident, KSČM, SPD, předseda Sněmovny a řada dalších. K frustraci anti-dezinformačního tábora však nemalou měrou přispívá i absence návrhů efektivních řešení právě ze strany vědecké komunity. Samozřejmě že se její členové na tomto poli rovněž angažují.

Ostatně ve vzpomínaném pořadu Václava Moravce například vystoupila politoložka Petra Vejvodová z Masarykovy univerzity, která spolu s Milošem Gregorem a jejich studenty o tématu veřejně debatují nejen v TV, ale i ve školách či domovech seniorů, stojí za projektem Zvol si info a Nejlepší knihou o fake news, dezinformacích a manipulacích.

Ne každý kritik je agentem Moskvy

Jistě i kritika je přístupem aktivním a může být velice cenným nástrojem pro korekci chyb a nalezení nových, efektivnějších způsobů, jak negativním dopadům informačního chaosu čelit. Jsem přesvědčen, že kritici „válečníků s hybridy“ si přejí ve veřejném prostoru hledat a nacházet nejúčinnější řešení, a nemyslím si, že by všichni chtěli být či byli „agentem Moskvy“.

Nemyslím si to ani o těch, kteří kvůli kritické reflexi konceptu hybridních hrozeb zmapovali „hlavní hybatele této agendy“, byť je možné namítnout, že tím komukoli poskytli poměrně kompletní seznam lidí a institucí zřetelně zastávajících postoje, které vyvolávají řekněme negativní hodnocení ze strany prezidenta Zemana a všech těch, kteří s jeho přístupem k tomuto tématu souzní.

Problematičtější však je, že kritika pojmu hybridní hrozba

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Názor

V tomto okamžiku nejčtenější