Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Deset let kimčongunismu: Letět vysoko, až nad stín nebožtíka otce a věčného děda

Režim po smrti svého vůdce Kim Čongila nevydrží. Jeho rozpad je otázkou týdnů nebo měsíců, předvídali před deseti lety někteří pozorovatelé KLDR. Kimčongunismus jim dokázal, že se fatálně mýlili. Grafika: Victoria Borodinova, Pixabay
Režim po smrti svého vůdce Kim Čongila nevydrží. Jeho rozpad je otázkou týdnů nebo měsíců, předvídali před deseti lety někteří pozorovatelé KLDR. Kimčongunismus jim dokázal, že se fatálně mýlili. Grafika: Victoria Borodinova, Pixabay

Přesně před deseti lety, 17. prosince 2011 v půl deváté ráno, ochromil rozsáhlý infarkt zchátralé srdce severokorejského diktátora Kim Čongila. „Drahý vůdce“ zemřel v luxusním soukromém vlaku; letadel se děsil stejně vášnivě, jako miloval koňak Hennessy. Zato jeho syn Kim Čongun se do vzduchu vznést nebojí. A první desetiletí jeho vlády ukázalo, že si troufá vysoko – až nad stín svých předků.

Obloha visela nízko, jako by chtěla všechno pod sebou spolknout, a den byl mrazivý a kalný. Většina barev se z něj vytratila; zbyla jen bílá ve sněhové pokrývce, temně zelená na vojenských uniformách a černá v zástupech lidí, vyrovnaných do tisícihlavých obdélníků a špalírů.

Mrazem si pomalu razila cestu černá limuzína, střechu zakrytou čepicí z bílých chryzantém. Zdobnou rakev, která na nich spočívala, halily jediné křiklavé barvy široko daleko – zlaté kladivo, srp a štětec na rudém pokladu vlajky Korejské strany práce.

Podél limuzíny kráčel zachmuřený mladík, od hlavy až k patě celý v černé. Levicí svíral autu pravé zpětné zrcátko, obočí měl stažené a rty pevně stisknuté.

28. prosince 2011, Pchjongjang: Kim Čongun doprovází rakev svého otce Kim Čongila. Kim Čongunův děd Kim Ilsong (Kim Ir-sen) pohřbu ze záhrobí přihlíží skrze svůj oficiální, věčně usměvavý portrét. Foto: KCNA via Reuters

I. Otec je mrtev

Mladíkův výraz kontrastoval se zářivým úsměvem na tváři staršího prošedivělého muže, který na truchlivý průvod shlížel z bezpečí obřího portrétu na průčelí vysokého paláce. Usmíval se neměnně a pořád, ať už se pod ním dělo cokoli – a proč by taky ne? Jeho už nic trápit nemuselo. Stejně jako jeho syna, který se v nazdobené rakvi vezl vstříc umu balzamovačů.

Věčný prezident Korejské lidově demokratické republiky Kim I. i její Drahý vůdce Kim II. předali dědičnou štafetu zachmuřenému mladíkovi v černém. Odteď už to bylo na něm. Na Kimovi III.

Ovšem ještě předtím stihl nebožtík v rakvi naposledy zasáhnout. Copak by se někdo divil, že zrovna v den jeho pohřbu zavládl tak tuhý mráz a nečas? Vždyť se vyprávělo, že mezi nadpřirozené síly Drahého vůdce patřila také moc nad počasím! A to teď naříkalo nad jeho skonem spolu s truchlícími davy.

Severokorejská státní média si dala patřičně záležet. Davy před kamerou kvílely, bědovaly a hroutily se na zasněženou zem. Muži bezmocně máchali pěstmi, ženy se zkoušely

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Východní Asie

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější