Deset let kimčongunismu: Letět vysoko, až nad stín nebožtíka otce a věčného děda

Obloha visela nízko, jako by chtěla všechno pod sebou spolknout, a den byl mrazivý a kalný. Většina barev se z něj vytratila; zbyla jen bílá ve sněhové pokrývce, temně zelená na vojenských uniformách a černá v zástupech lidí, vyrovnaných do tisícihlavých obdélníků a špalírů.

Mrazem si pomalu razila cestu černá limuzína, střechu zakrytou čepicí z bílých chryzantém. Zdobnou rakev, která na nich spočívala, halily jediné křiklavé barvy široko daleko – zlaté kladivo, srp a štětec na rudém pokladu vlajky Korejské strany práce.

Podél limuzíny kráčel zachmuřený mladík, od hlavy až k patě celý v černé. Levicí svíral autu pravé zpětné zrcátko, obočí měl stažené a rty pevně stisknuté.

I. Otec je mrtev

Mladíkův výraz kontrastoval se zářivým úsměvem na tváři staršího prošedivělého muže, který na truchlivý průvod shlížel z bezpečí obřího portrétu na průčelí vysokého paláce. Usmíval se neměnně a pořád, ať už se pod ním dělo cokoli – a proč by taky ne? Jeho už nic trápit nemuselo. Stejně jako jeho syna, který se v nazdobené rakvi vezl vstříc umu balzamovačů.

Věčný prezident Korejské lidově demokratické republiky Kim I. i její Drahý vůdce Kim II. předali dědičnou štafetu zachmuřenému mladíkovi v černém. Odteď už to bylo na něm. Na Kimovi III.

Ovšem ještě předtím stihl nebožtík v rakvi naposledy zasáhnout. Copak by se někdo divil, že zrovna v den jeho pohřbu zavládl tak tuhý mráz a nečas? Vždyť se vyprávělo, že mezi nadpřirozené síly Drahého vůdce patřila také moc nad počasím! A to teď naříkalo nad jeho skonem spolu s truchlícími davy.

Severokorejská státní média si dala patřičně záležet. Davy před kamerou kvílely, bědovaly a hroutily se na zasněženou zem. Muži bezmocně máchali pěstmi, ženy se zkoušely