Deset let kimčongunismu: Letět vysoko, až nad stín nebožtíka otce a věčného děda

Přesně před deseti lety, 17. prosince 2011 v půl deváté ráno, ochromil rozsáhlý infarkt zchátralé srdce severokorejského diktátora Kim Čongila. „Drahý vůdce“ zemřel v luxusním soukromém vlaku; letadel se děsil stejně vášnivě, jako miloval koňak Hennessy. Zato jeho syn Kim Čongun se do vzduchu vznést nebojí. A první desetiletí jeho vlády ukázalo, že si troufá vysoko – až nad stín svých předků.
Obloha visela nízko, jako by chtěla všechno pod sebou spolknout, a den byl mrazivý a kalný. Většina barev se z něj vytratila; zbyla jen bílá ve sněhové pokrývce, temně zelená na vojenských uniformách a černá v zástupech lidí, vyrovnaných do tisícihlavých obdélníků a špalírů.
Mrazem si pomalu razila cestu černá limuzína, střechu zakrytou čepicí z bílých chryzantém. Zdobnou rakev, která na nich spočívala, halily jediné křiklavé barvy široko daleko – zlaté kladivo, srp a štětec na rudém pokladu vlajky Korejské strany práce.
Podél limuzíny kráčel zachmuřený mladík, od hlavy až k patě celý v černé. Levicí svíral autu pravé zpětné zrcátko, obočí měl stažené a rty pevně stisknuté.
I. Otec je mrtev
Mladíkův výraz kontrastoval se zářivým úsměvem na tváři staršího prošedivělého muže, který na truchlivý průvod shlížel z bezpečí obřího portrétu na průčelí vysokého paláce. Usmíval se neměnně a pořád, ať už se pod ním dělo cokoli – a proč by taky ne? Jeho už nic trápit nemuselo. Stejně jako jeho syna, který se v nazdobené rakvi vezl vstříc umu balzamovačů.
Věčný prezident Korejské lidově demokratické republiky Kim I. i její Drahý vůdce Kim II. předali dědičnou štafetu zachmuřenému mladíkovi v černém. Odteď už to bylo na něm. Na Kimovi III.
Ovšem ještě předtím stihl nebožtík v rakvi naposledy zasáhnout. Copak by se někdo divil, že zrovna v den jeho pohřbu zavládl tak tuhý mráz a nečas? Vždyť se vyprávělo, že mezi nadpřirozené síly Drahého vůdce patřila také moc nad počasím! A to teď naříkalo nad jeho skonem spolu s truchlícími davy.
Severokorejská státní média si dala patřičně záležet. Davy před kamerou kvílely, bědovaly a hroutily se na zasněženou zem. Muži bezmocně máchali pěstmi, ženy se zkoušely