„Buď dříve zemřu já, nebo oni.“ Jak rozdílné pohledy na pandemii rozbíjejí vztahy
Odlišné postoje k pandemickým opatřením a vakcinaci dokážou být zdrojem sporů i mezi nejlepšími přáteli, dlouholetými partnery nebo blízkými členy rodiny. Vyhrocené debaty vedou ke ztrátě respektu, důvěry i otevřenosti a někdy i k nepříjemným otázkám: Jak se může tento člověk tak strašně mýlit? Jak to, že mi tak moc nerozumí? A dokážu ho ještě vůbec nadále respektovat?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Když Lukáš matce oznámil, že se za jejími zády nechal naočkovat první dávkou vakcíny proti covidu-19, z její reakce ho na chvíli zamrazilo.
„Řekla, že mě vyhodí z domu. Vlastně pořád doufám, že to myslela ze srandy,“ říká dnes sedmnáctiletý gymnazista a v jinak veselém mladickém vystupování zazní náznak obav. Ani po několika měsících tak úplně neví, jak vážně její výhrůžku brát.
Z matky si tehdy teenager pouze vystřelil, očkovat se ve skutečnosti nenechal. Není ale divu, že mu uvěřila; Lukášovi tehdy bylo šestnáct let, aby mu vakcínu píchli, stačilo by mu podepsat jeden papír, a na rozdíl od matky už tehdy očkování považoval za jediný způsob, jak se co nejdříve vrátit k životu podobnému normálu.
„Proč jsem mu řekla, že ho vyhodím z domu? Má poslouchat rodiče,“ vysvětluje Lukášova matka Anna. „Chápu, že nechce být omezován. Ale mé srdce matky vyšiluje. Vakcínou jsme rozděleni, nedokážu mít názor, nevím, kde je pravda. Ale když můžu své dítě ochránit, tak to udělám.“
Příběhů, jaký zažívají Anna s Lukášem, se dnes za zavřenými dveřmi odehrává nespočet. Ne v každém z nich vystupuje matka se synem a ne v každém jde právě o otázku očkování nezletilého. Jedno je však spojuje: rozdílné postoje k protipandemickým opatřením a vakcinaci v nich přestávají být abstraktní sociologickou otázkou, a místo toho se stávají každodenní realitou.
Otázka, za jakých hygienických podmínek se setkávat, je ještě jedna z těch jednodušších.
V plamenných diskusích totiž zjišťujeme, že
