Komunistické dědictví po desetiletí pěstované nenávisti a strachu funguje dodnes
Esej Petra Placáka: Komunisté sice vypadli z Parlamentu, ale komunismus žije či přežívá dál, v nás – s našimi návyky, představami, strachy, desetiletími zažitými vzorci chování a myšlení.
V pátek 8. října jsme odvolili a vyrazili s přáteli do Krkonoš. Při cestě z Brádlerovek přes Špindlerovku polskou stranou na Luční jsme se v sobotu poprvé podívali na zprávy, ale ještě žádné průběžné výsledky nebyly. První se objevily, když jsme dorazili do bufetu Na Rozcestí – a komunisti měli 4,9 % hlasů. Skvělý, říkali jsme si. Nejdřív jsou sečteny malé obce, kde tradičně komunisté sbírali nejvíc hlasů, a bylo tedy zřejmé, že jak budou výsledky přicházet z větších měst, mohou komunisté už jen klesat. Přesto zůstával fakt, že by se nemuseli dostat do Sněmovny, stále v rovině zbožného přání. Komunisté ale nezklamali – klesali dál, či přímo padali. Další rundu panáků jsme si dali na Klínovkách, kde měli už jen 4,1 %, a nakonec skončili s 3,6 % odevzdaných hlasů. Poprvé od svého vzniku se komunistická strana nedostala do Parlamentu – konec komunismu v dějinách českých zemí je o to pikantnější, že nastal v roce 100. výročí založení KSČ. Rozsah „dědictví“ komunistů si ale hlubší reflexi zaslouží.
Nacisticko-sovětské spiknutí proti Evropě
Sto let komunismu v českých zemích znamenalo především útok na suverenitu a integritu země a společnosti – to vše v cizích službách. Můžeme si to v kostce shrnout. Po svém odštěpení od „rakouské“ sociální demokracie v roce 1921 se KSČ postupně přetvářela z radikální levice – od poloviny 20. let stále zřetelněji – v pátou kolonu mezinárodního bolševického spiknutí zvaného Komunistická internacionála se sídlem v Moskvě, jejímž cílem bylo destabilizovat na sovětské moci nezávislé evropské státy a rozšířit bolševickou moc přes kontinent ke břehům Atlantiku a pak dál kolem zeměkoule.
Trend přeměny tuzemské svébytné radikálně levicové politické strany, opřené o sociální složení nejprůmyslovější části rakousko-uherské monarchie, ve stranickou buňku ruských bolševiků – v předpolí Moskvy – dovršil V. sjezd KSČ v roce 1929. Levicoví idealisté byli ze strany vyházeni nebo odešli sami a vedení se ujal Klement Gottwald a jeho klika. Nadále už nemělo jít o sociálnědemokratickou politiku, usilující o zlepšení sociálního postavení dělnictva, a tedy jeho smíření se stávajícím systémem, ale naopak o vyostření všech stávajících problémů, jak to hlásal otec všech bolševiků V. I. Lenin. Cílem bylo rozbití Československa.
V tomto smyslu tuzemští komunisté hlásali právo sudetských Němců na