Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Byla jsem bezmocná holka, která přihlížela domácímu násilí. Kateřina Tučková napravuje křivdy minulosti. I té své

"Někdejší pocit bezmoci si našel cestu jinudy, skrze psaní," říká Kateřina Tučková. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
„Někdejší pocit bezmoci si našel cestu jinudy, skrze psaní,“ říká Kateřina Tučková. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Čerstvá držitelka Ceny města Brna, spisovatelka a kurátorka Kateřina Tučková dokončuje šest let po vydání Žítkovských bohyní další knihu. Leitmotivem její tvorby je napravování křivd minulosti, v rozhovoru se vrací až ke kořenům své „motivace“. Do dětství v atmosféře domácího násilí. „Byla jsem zkrátka holka, která stála a koukala se, jak jí řežou maminku, ale nemohla s tím nic udělat. Tak teď můžu, i když místo oběti už naštěstí zaujímá někdo jiný.“

Pořád pendlujete mezi Brnem a Prahou?

Pořád. K práci potřebuju víceméně jen svůj počítač, takže pracovat můžu odkudkoliv. V Praze teď žiju, ale s Brnem souvisí většina toho, co dělám. Takže trávím dost času na cestách. Když připočtu výjezdy na čtení a besedy, v restauračních vozech vlaků ho trávím i trochu víc, než bych chtěla.

Máte to hodně pestré…

Nejpestřejší to bylo minulý týden, když se mi zaviroval počítač. Velký kus práce jsem neměla uložený – rozepsanou knížku, rozdělaný překlad, rozepsané maily… Peklo.

A zachráněno?

Pro tentokrát ano. Jsem nepoučitelná. Když jsem končila doktorská studia, tak mi ukradli s počítačem i rozepsanou disertaci, samozřejmě nezálohovanou. Strašně mě to zbrzdilo, byla jsem tak demotivovaná, že jsem na ni pak rok a půl nesáhla.

Nakonec jste ji dopsala a obhájila. Ale čekáme už podezřele dlouho na vaši třetí knížku. Kde to vázne?

Je to obzvláště těžké téma. Jeho rozsah jsem na začátku vůbec nedohlédla. I když, tak je to vlastně vždycky – společně s psaním taky zkoumám, bádám a bavím se o problematice s pamětníky, takže si pro sebe celé to téma objevuju. Tentokrát hodně přepisuju, už dělám třetí verzi. A zhušťuju a zhušťuju. Nicméně taky jsem mezitím pořádala festival Meeting Brno, napsala dvě divadelní hry a obhájila tu disertaci.

Dočetla jsem se, že román Bílá Voda bude o perzekvovaných řeholnicích z 50. let?

Zatím bych o něm s dovolením mluvila jen velmi obecně, dokud to nebude hotové, nechci se o tom příliš vykecávat. Příběh se zase odehrává na hraně fikce a skutečnosti, žádná z postav není skutečná, ale všechny mají reálný základ. Po letech, co na tom pracuju, už mě téma hodně tíží, musí to ven…

Co vás k tomu tématu dovedlo?

Štvalo mě, jak se v souvislosti s pronásledováním katolické církve za minulého režimu poukazovalo především na utrpení mužů. Pronásledování, procesy, věznění, lágry, to všechno známe prizmatem mužů, ale o tom, co vytrpěly řeholnice, se neví skoro nic. V žádném případě nechci zlehčovat hrůzu, kterou prožili kněží třeba v uranových dolech, ale řeholnice prožily stejný teror, taky dostaly tresty v řádech desítek let, byly nucené tvrdě pracovat a k tomu byly ponižovány ve svém ženství. Skrývá se tam spousta dalších dílčích témat, která jsem si v minulých letech postupně objevovala a nepřestávají mě fascinovat a udivovat.

Když píšu, splácím dluh

Ve svých románech jste se dokázala vcítit do mladé Němky Gerty, která byla s miminkem „odsunuta“ z poválečného Brna, do osudů žítkovských bohyň. Bylo to tentokrát těžší?

Ano. Hledám cestu ke specifickým hrdinkám, k řeholnicím. Musela jsem proto objevit úplně nový, mně neznámý svět. A zjistila jsem přitom, jak je pro mě – jako pro zralou ženu jednadvacátého století – obtížné akceptovat církev jako instituci. Není k ženám vyloženě nepřátelská, ale řekla bych, že je nevlídná. Veškerou moc má v rukách mužská hierarchie, zatímco od žen se čeká, že budou přitakávající stádo. Taková role ženy v současné církvi se mi nelíbí.

„Divadlo mě teď moc baví, protože je to společná, živelná věc. Při psaní knih jsem sama, jenom se svým počítačem, což se někdy nedá snést.“ Snímek z dramatizace románu Vyhnání Gerty Schnirch v brněnském HaDivadle. Foto: archiv Kateřiny Tučkové

Při četbě Žítkovských bohyní jsem si sama jako skeptik musela najít cestu, jak přijmout tu magii a mystiku, abych se mohla příběhu plně poddat, ale vysvětlila jsem si to jako moc sugesce a psychosomatiky, pak mě to absolutně vtáhlo. Z rozhovorů s vámi mám pocit, že jste také poměrně skeptická, jak jste si to zpracovala sama pro sebe při psaní?

Přistupuji k tématům, o kterých píšu, z pozice badatelky, která je spíš než mystikou zaujatá tím, jak na danou problematiku reagovali současníci, jak ji vnímáme dnes a co se s ní mezitím stalo. Z hrdinek, které se prohánějí mými knížkami, je mi nejbližší Dora, která je rezervovaná a odmítá uvěřit, dokud nevysvětlitelné události nezažije na vlastní kůži… Ale i když jsem v reálném životě skeptik, při psaní beletristických textů to nehraje zas tak významnou roli. V určitém okamžiku prostě přebírá otěže psaní imaginace, pohrávám si s realitou a fikcí, jak mě baví a jak je nejlepší pro příběh. I jako čtenářka mám ráda knihy, ve kterých se stýká reálný svět s tím magickým. No a tentokrát jsem se od pohanské magie posunula ke křesťanství.

Mystika katolické církve je strašně silná a vlastně přímo podněcuje imaginaci. Člověk musí zvažovat, za jakých podmínek by bylo možné vidět něco takového, co zažili mystici a mystičky, jak mohli cítit, prožívat své vize. Stalo se to, o čem podali svědectví? Mohlo se to vůbec stát? Nebo šlo o nějaké stavy posunutého vědomí, ze kterých vzešly legendy takového dosahu, že jim věří miliony lidí už stovky let? Zkrátka mě baví osahávat jakési pomezí pochyb, vědění a víry.

Kateřina Tučková. Je spisovatelka a kurátorka. Za oba své romány Vyhnání Gerty Schnirch (2009) a Žítkovské bohyně (2012) získala mnoho literárních ocenění, letos bude reprezentovat českou literaturu na lipském knižním veletrhu. Obě knihy se dočkaly překladů i divadelních adaptací. V brněnském divadle Husa na provázku se hraje její původní hra Vitka. Spisovatelka dokončuje další knihu s pracovním názvem Bílá voda, píše další divadelní hru a má v plánu knížku pro děti o ženských hrdinkách. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Když pronikáte do těch pohnutých osudů, necítíte se někdy zavalena jejich tíhou?

Naopak. Když píšu, mám pocit, že splácím nějaký dluh. Vidím v tom jakýsi svůj úkol – vytahovat na světlo příběhy žen, které jsou z pohledu velké historie okrajové, mám prostě dojem, že jim to dlužíme. Protože velké dějiny jsou tvořené detaily, jednotlivými lidskými osudy, malými katastrofami, které se můžou stát komukoliv z nás, když se třeba změní politická situace.

Kolikrát to vypadá, že dějiny jsou data v učebnicích a památné činy panovníků, ale dějiny jsou tady a teď, dějiny se dějí pořád, a právě proto má smysl účastnit se veřejného života a jejich chod aktivně usměrňovat. Protože když budeme neteční, můžeme za chvíli zjistit, že jsme přišli o domov, jako se to stalo mé Gertě, anebo že nám nenávratně zmizel fenomén žítkovských bohyní.

Obě vaše knížky na mě hluboce zapůsobily. Tematicky, literárním zpracováním, ale co obdivuju nejvíc, protože sama bych toho rozhodně nebyla schopná, je míra rešerší, bádání v archivech, probírání se dokumentací, která za tím stojí. To nebude jen nutné zlo, to musí bavit, že?

Rozhodně. Mívám i stavy badatelské horečky, když se v nějakém archivu probírám dokumentací, hledám, listuju, čtu… A že to pohlcuje času! Ze začátku totiž většinou netuším, která linka příběhu bude nosná, ve které knize nebo ve kterém svazku najdu „poklad“, nořím se do spousty bočních i slepých uliček, ale žene mě to dál, tak nějak nenasytně, dokud nenajdu třeba jednu naprosto perfektní větu, která se stane klíčovým kouskem v mozaice událostí nebo která dokonale charakterizuje postavu, díky níž se mi pak v hlavě poskládá celý příběh…

To pak všechny ty hodiny a dny úsilí, všechna vynaložená energie stály za to. Když to secvakne, když se v dramatickém oblouku vyjeví podstata, kolem které jsem už dlouho kroužila. Najednou to téma ožije, a to je obrovská radost.

Romány Žítkovské bohyně i Vyhnání Gerty Schnirch už byly přeloženy do několika jazyků. Letos bude Kateřina Tučková reprezentovat českou literaturu na prestižním knižním veletrhu v Lipsku.

Kde se ve vás vzala ta silná inklinace k ženským osudům, k ženám, kterým bylo ukřivděno, k ženám pronásledovaným či týraným a zapomenutým? V rozhovorech s vámi jsem vycítila náznaky, že vaše dětství nebyla zrovna idyla… jsou tam někde kořeny?

Dlouho jsem nevěděla, z čeho ta moje motivace vychází, ale ve svých osmatřiceti letech už to mám konečně zvědomělé. Když jsem psala Gertu, tak mi připadalo zásadní obhájit ženu, která se narodila ve špatné době do špatné rodiny, a musela proto prožít traumatizující události, které změnily nejen její život, ale i život jejích dětí a vnuků. Ze stejných důvodů jsem chtěla žítkovské bohyně zbavit pověsti šarlatánek a upozornit na to, jak výjimečný fenomén to byl. Teď už vím, že to všechno pramení z mého raného rodinného zázemí. Můj biologický otec byl alkoholik a tyran, doma bylo násilí na domácím pořádku, což protrpěla především moje maminka…

Měly jsme strach a byly bezmocné

Kolik vám bylo let? Jak dlouho to trvalo?

Do mých šesti let. Bylo to skutečně špatné období, kdy jsme byly s mámou a mladší sestrou pod kontinuálním tlakem, měly jsme strach a byly jsme bezmocné. Auto rozsekané sekerou, koťata s usekanými hlavami, válející se v chodbě…

To mi připomíná jednu scénu z Žítkovských bohyní…

První kapitola. Ano, takový byl můj biologický otec. Trvalo to dlouho, ale nakonec ho maminka naštěstí dokázala opustit. Nějakou dobu poté svou agresivitu napřel vůči sobě a spáchal sebevraždu.

Obdiv vaší mamince, že nakonec dokázala odejít, muselo ji to stát hodně síly. A musela vědět, že ani pak to nebude jednoduché. Spousta žen se k odchodu od tyrana nikdy neodhodlá…

Taky ji za to obdivuji a jsem jí vděčná. Ale tohle je její příběh, neměla bych ho vyprávět za ni. Co se mě týče, jsem vážně ráda, že jsme pak začaly žít nový život. Nastěhovaly jsme se k prarodičům, našla nám opravdického tátu a s ním jsme získaly další dvě sestry. Byly jsme pak parta čtyř holek, holčičí klan. Do minulosti, do těch prvních vzpomínek jsem se nechtěla vracet… ale vidíte, ten někdejší pocit bezmoci si našel cestu jinudy, skrze psaní.

Byla jste malá a pomoct jste nemohla. Takže teď alespoň píšete a mluvíte o jiných ženách, kterým se dělo nějaké podobné zlo?

Ano. Teď pomoct můžu, mám k tomu své nástroje. A nutí mě to vyjadřovat se k podobným tématům, protože mě zkrátka kdesi hluboko irituje nespravedlnost vůči ženám, třeba i ta dějinná. S tím souvisí třeba také iniciativa I žárovka má sochu, kterou jsme v Brně založily s dalšími třemi kolegyněmi.

„Brno je město, které jsem si vybrala pro život. Narodila jsem se tam, pak mě dětství zaválo jinam, ale na střední školu už jsem jezdila zase do Brna a hned bylo jasné, že to je místo, kde chci žít. Galerie, muzea, kina, divadla, živá a pohlcující kulturní scéna. Navíc je tam všechno blízko, na mnoho lidí od kultury narazíte ve dvou třech hospodách… To Praha nemá, ale má samozřejmě zase jiné přednosti. Blízkost institucí, víc pracovních možností. Ale když píšu a když si při tom třeba představuju ulice, když se mi o nich zdá, zdá se mi Brno. Brno a jeho historie je můj nejhlubší zdroj,“ říká Kateřina Tučková, laureátka Ceny města Brna. Na snímku s oceněným novinářem Luďkem Navarou. Foto: ČTK

V rámci festivalu Meeting Brno, jehož jste byla několik posledních let programovou ředitelkou, jste happeningem upozornili na fakt, že v Brně je jen jediná socha ženy…

Prostě mě mrzí, že se ženy, které toho tolik dokázaly, které se zasloužily o vzmach města nebo nás proslavily ve světě, tak přehlížejí. Je mezi nimi třeba nositelka Nobelovy ceny míru Bertha von Suttner, zakladatelka špitálu a kláštera Eliška Rejčka nebo oběť nacistické perzekuce Marie Restituta Kafková. Co se týče zhodnocení dějinami i co se týče současnosti – prostě mi vadí nízká hladina respektu k ženám. Vidíte, zase jsme u mého dětství. Žili jsme v prostředí malé vesnice, kde se o násilných poměrech u nás doma vědělo, ale všichni dělali, že to nevidí, nebo že je to tak dokonce v pořádku.

Nikdo to neřešil?

Nikdo. Ani členové rodiny, ani učitelky, které se sice účastně ptaly, jak to u nás doma vypadá, vzaly mě na klín a daly mi lízátko, ale neudělaly nic. Bylo to veřejné tajemství. Normální totiž bylo, že „každej chlap pije a ženská musí něco vydržet, hlavně že živitel chodí domů a nosí peníze“. Nikdo už nedohlédl, že alkoholik většinu peněz propije a doma pak tyranizuje rodinu. Ta netečnost byla strašná.

Nezapomínáte v tom boji proti křivdám na sebe? Splácíte dluh „za maminku“, ale vy jste si asi taky zažila svoje.

Když ta příkoří pojmenovávám a prožívám znovu se svými postavami, je to lék i pro mě. Myslím, že se svými démony jsem se dokázala vyrovnat. Na maminku to však asi nepůsobí dobře…

Nikdy jste se o tom nebavily?

Bavily, ale jen povrchně. Není to lehké a někdy je možná lepší nechat staré věci spát. Tak jsem to viděla i u svých pamětnic, se kterými jsem měla možnost mluvit o odsunu. Pokud jde o tak zásadní traumata, je mezigenerační dialog obtížný. Protože se mě ta problematika osobně nedotýkala, měla jsem odvahu se ptát, ale u té naší kapitoly domácího násilí je to prostě jiné.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.
„U realizace Vitky i Bratra spánku jsem byla od začátku, a ohromně si užívala celý ten kreativní proces – debaty s režiséry, dramaturgy, energii, kterou do toho vnesou herci a herečky, obzvlášť, když soubor dobře funguje, když je v něm šťáva.“ Snímek z inscenace Vitka o skladatelce Vítězslavě Kaprálové. Foto: Divadlo Husa na provázku

My, čtenáři, děkujeme. Co se s tím uvědoměním změnilo pro vás jako autorku?

Ze začátku jsem se třeba nepovažovala za feministku, všude se přece říkalo, že ženy už mají stejná práva jako muži, takže jsem měla pocit, že to není potřeba… Ale když jsem si pak ověřila vlastní zkušeností, že nestejné podmínky existují, uvědomila jsem si, že co existuje de iure, není de facto pravda. Potvrzují to statistiky o rozdílných platech, menší zastoupení žen v rozhodovacích funkcích a naproti tomu jejich nepoměrně větší úvazek při péči o děti a domácnost.

Toto vnímá většina mužů jako samozřejmost a mnoho žen to akceptuje. Samy v tom často nevidí nic špatného. Ani když jsou nakonec strhané a naštvané, když se to odráží na jejich vztahu k dětem a ve finále i na výši důchodů. Přijímají tu roli a ještě si vyčítají, že si to neumějí lépe zorganizovat. Tohle přece není v pořádku. A každý, kdo se nad tím zamyslí, pak o sobě musí zjistit, že je feminista. Jak to říkal TGM? Otázka ženská je otázkou lidskou.

Vařit umí můj muž!

Čím jsem starší, tím víc jsem feministka. Měla jsem ve vlastním životě dost štěstí, podporu rodičů, okolí, štěstí na partnera i práci, takže mi nepřišlo, že by to mělo být moje téma… Až když jsem byla schopná se na věci dívat nejen svým vlastním pohledem, začala jsem si těch nerovností všímat.

V liberálním městském prostředí je to v mnoha ohledech férovější, ale někde jako by se zastavil čas v devatenáctém století. Myslím, že je potřeba na to poukazovat. A dokud bude slovo feministka působit na některé lidi jako červený hadr na býka, bude jasné, že má svou oprávněnost. Takže jsem feministka.

„Bude jí čtyřicet, nemá děti a neumí vařit.“ Tenhle ostrý začátek rozhovoru s vámi vyšel v magazínu Vlasta. Přemýšlela jsem, jestli vám to vadí, nebo ne.

Nevadí – je to pravda, tak co. Děti opravdu nemám, vařit neumím a čtyřicet mi bude za dva roky. Ale přestože nesplňuju očekávání, nemám rozhodně pocit, že by můj život byl o něco ochuzený. Moje děti jsou moje knížky. Prožívám s nimi pokaždé dlouhé a těžké těhotenství, jen s tím rozdílem, že nabývají na tvaru v mé hlavě a pak jdou ven procesem, o kterém můžu s klidem říct, „byl to porod“. Vařit naštěstí umí můj muž, takže to je jeho domácí agenda, a s tou čtyřicítkou na krku si můžu gratulovat – pro spisovatelku nejlepší věk!

Kateřina Tučková je členkou redakční rady Deníku N.

„Před pár lety mě zaskočil vstup Andreje Babiše na mediální trh, jeho rozpínavost mě od té chvíle už vyloženě děsila. Měla jsem pocit, jako bych žila Orwella. Nejen že nás, obyvatele Česka, zaměstnává a krmí, rozmnožuje nás na svých reprodukčních klinikách, své podnikání financuje dotačními podvody, ale navíc se nerozpakoval nakoupit při vysoké politické funkci i média. To jsem považovala za naprostý a neomluvitelný střet zájmů.

Přestala jsem tehdy psát pravidelné sloupky do MF Dnes a teď už neposkytuju ani žádná vyjádření žádným novinám ani časopisu z jeho stáje – nechci prostě svou účastí podporovat situaci, která mi vadí a kterou vnímám jako ohrožující.

Takže jsem loni přivítala vstup nového nezávislého, liberálního a proevropského deníku na český mediální trh a ráda se stala členkou jeho redakční rady. Potřebujeme nezávislou žurnalistiku, bezpečné a stabilní zázemí pro novináře, kteří nebudou mít pocit, že by se měli cenzurovat ještě dřív, než vezmou pero do ruky.“

Během těch šesti let od vydání Žítkovských bohyní do dneška jste dopsala a obhájila disertační práci, vedla festival Meeting Brno, jako kurátorka dělala výstavy a hlavně, a to jsem netušila, jste se věnovala divadlu. Napsala jste divadelní hru Vitka o skladatelce Vítězslavě Kaprálové, která se hraje v Divadle Husa na provázku, dramatizovala jste román Roberta Schneidera Bratr spánku pro Švandovo divadlo, další hru chystáte – co se stalo? Propadla jste divadlu?

Dá se to tak říct. Divadlo mě teď moc baví, protože je to společná, živelná věc. Při psaní knih jsem sama, jenom se svým počítačem, což se někdy nedá snést. Člověk potřebuje jiné lidi, nové impulsy, a ukázalo se, že divadlo je pro to skvělé prostředí. U realizace Vitky i Bratra spánku jsem byla od začátku a ohromně jsem si užívala celý ten kreativní proces – debaty s režiséry, dramaturgy, energii, kterou do toho vnesou herci a herečky, obzvlášť když soubor dobře funguje, když je v něm šťáva. Pořád můžu psát a pracovat s textem, pořád můžu vyprávět příběh, ale přitom vidím, jak se ten svět, co je v mé hlavě, díky ostatním zhmotňuje, jak hrdinové ožívají. To je příjemný rozdíl.

Křivdám není nikdy konec

Vaše dva romány se taky dočkaly divadelních adaptací, do toho jste mluvila?

Ne, to bylo jiné. Adaptace neovlivňuji, napsala jsem v knihách, co jsem mohla, a přenesení na divadlo už je cizí tvůrčí práce. Já už ji dělat nechci, dalo mi hodně práce dát text dohromady a nemůžu být tedy ten, kdo ho zase rozbije, aby z něj vypreparoval dějovou linku nosnou na jevišti. Ale některé adaptace se mi samozřejmě líbí víc, jiné míň. Nejvíc mě asi před léty zasáhla zlínská dramatizace Bohyní Doda Gombára, možná proto, že tam jsem „svoje“ hrdinky poprvé viděla naživo, dokonce v krojích. V té inscenaci jsou velmi silné momenty.

Psaní románu a psaní divadelní hry jsou pochopitelně jiné disciplíny. V čem je to jiné pro vás osobně, v čem osvěžující, kromě toho, že divadlo je kolektivní práce?

Divadelní psaní je pro mě v mnohém jednodušší. Příběh běží v replikách, do kterých se musí sice zhustit mnoho informací, pohnutek a psychologie, ale nemusím při tom myslet na spoustu detailů, protože to je zase práce někoho dalšího. Někdo jiný vymyslí a vybuduje scénu, někdo navrhne kostýmy, režisér tomu dá celkovou atmosféru i vyznění, postavy ožijí díky hercům. Je to svižnější. A dramatizace cizího textu si vyloženě užívám, všechno je už stanovené v předloze, i když třeba v knize Roberta Schneidera nezaznělo jediné slovo v přímé řeči, takže rozmluvit hrdiny byl trochu oříšek. Nicméně i to byla oproti psaní románu zábava.

„Zase jsem měla dobrý pocit, že jsme napravili historickou křivdu, která se stala nevinným. Ale zdá se, že křivdám asi není konec.“ Snímek z Pouti smíření. Foto: archiv Kateřiny Tučkové

Už jsme zmínily Meeting Brno, jehož jste byla zakladatelkou a tři roky programovou ředitelkou. Minulý podzim jste z festivalu odešla. Co vám zůstane jako nejsilnější okamžik dosavadních ročníků?

Když jsme napomohli smířit se s naší regionální minulostí, do které Němci prostě neodmyslitelně patřili, takže mohla proběhnout první oficiální omluva odsunutým brněnským Němcům. Cítila jsem to jako velké zadostiučinění pro všechny, jako byla moje Gerta.

A pak také když jsme pozvali sto dvacet potomků rodin Löw-Beerových, Tugendhatových a Stiassných, tedy kdysi německy mluvících Židů, kterým byly zabaveny majetky a jejichž vilami se Brno a kraj do dneška chlubí světu. Pozvali jsme je do Brna, ukázali jim místo původu jejich předků i to, že si tu jejich někdejšího působení stále velmi ceníme. Zase jsem měla dobrý pocit, že jsme napravili historickou křivdu, která se stala nevinným. Ale zdá se, že křivdám asi není konec.

Teď se má v rámci nové výstavby zastavět pozemek někdejší Velké synagogy hotelem s wellness centrem, přestože se po válce brněnský magistrát zavázal, že na tom místě zřídí místo piety, abychom na zvěrstva holokaustu nezapomněli. Budeme s kolegy apelovat, aby magistrát stavbu hotelu zastavil a zřídil tam Dokumentační středisko moravského holokaustu.

Jste profesionální napravovačka křivd?

Byla jsem zkrátka holka, která stála a koukala se, jak jí řežou maminku, ale nemohla s tím nic udělat. Tak teď můžu, i když místo oběti už – naštěstí – zaujímá někdo jiný nebo něco jiného.

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější