Deník N

Byla jsem bezmocná holka, která přihlížela domácímu násilí. Kateřina Tučková napravuje křivdy minulosti. I té své

"Někdejší pocit bezmoci si našel cestu jinudy, skrze psaní," říká Kateřina Tučková. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
„Někdejší pocit bezmoci si našel cestu jinudy, skrze psaní,“ říká Kateřina Tučková. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Čerstvá držitelka Ceny města Brna, spisovatelka a kurátorka Kateřina Tučková dokončuje šest let po vydání Žítkovských bohyní další knihu. Leitmotivem její tvorby je napravování křivd minulosti, v rozhovoru se vrací až ke kořenům své „motivace“. Do dětství v atmosféře domácího násilí. „Byla jsem zkrátka holka, která stála a koukala se, jak jí řežou maminku, ale nemohla s tím nic udělat. Tak teď můžu, i když místo oběti už naštěstí zaujímá někdo jiný.“

Pořád pendlujete mezi Brnem a Prahou?

Pořád. K práci potřebuju víceméně jen svůj počítač, takže pracovat můžu odkudkoliv. V Praze teď žiju, ale s Brnem souvisí většina toho, co dělám. Takže trávím dost času na cestách. Když připočtu výjezdy na čtení a besedy, v restauračních vozech vlaků ho trávím i trochu víc, než bych chtěla.

Máte to hodně pestré…

Nejpestřejší to bylo minulý týden, když se mi zaviroval počítač. Velký kus práce jsem neměla uložený – rozepsanou knížku, rozdělaný překlad, rozepsané maily… Peklo.

A zachráněno?

Pro tentokrát ano. Jsem nepoučitelná. Když jsem končila doktorská studia, tak mi ukradli s počítačem i rozepsanou disertaci, samozřejmě nezálohovanou. Strašně mě to zbrzdilo, byla jsem tak demotivovaná, že jsem na ni pak rok a půl nesáhla.

Nakonec jste ji dopsala a obhájila. Ale čekáme už podezřele dlouho na vaši třetí knížku. Kde to vázne?

Je to obzvláště těžké téma. Jeho rozsah jsem na začátku vůbec nedohlédla. I když, tak je to vlastně vždycky – společně s psaním taky zkoumám, bádám a bavím se o problematice s pamětníky, takže si pro sebe celé to téma objevuju. Tentokrát hodně přepisuju, už dělám třetí verzi. A zhušťuju a zhušťuju. Nicméně taky jsem mezitím pořádala festival Meeting Brno, napsala dvě divadelní hry a obhájila tu disertaci.

Dočetla jsem se, že román Bílá Voda bude o perzekvovaných řeholnicích z 50. let?

Zatím bych o něm s dovolením mluvila jen velmi obecně, dokud to nebude hotové, nechci se o tom příliš vykecávat. Příběh se zase odehrává na hraně fikce a skutečnosti, žádná z postav není skutečná, ale všechny mají reálný základ. Po letech, co na tom pracuju, už mě téma hodně tíží, musí to ven…

Co vás k tomu tématu dovedlo?

Štvalo mě, jak se v souvislosti s pronásledováním katolické církve za minulého režimu poukazovalo především na utrpení mužů. Pronásledování, procesy, věznění, lágry, to všechno známe prizmatem mužů, ale o tom, co vytrpěly řeholnice, se neví skoro nic. V žádném případě nechci zlehčovat hrůzu, kterou prožili kněží třeba v uranových dolech, ale řeholnice prožily stejný teror, taky dostaly tresty v řádech desítek let, byly nucené tvrdě pracovat a k tomu byly ponižovány ve svém ženství. Skrývá se tam spousta dalších dílčích témat, která jsem si v minulých letech postupně objevovala a nepřestávají mě fascinovat a udivovat.

Když píšu, splácím dluh

Ve svých románech jste se dokázala vcítit do mladé Němky Gerty, která byla s miminkem „odsunuta“ z poválečného Brna, do osudů žítkovských bohyň. Bylo to tentokrát těžší?

Ano. Hledám cestu ke specifickým hrdinkám, k řeholnicím. Musela jsem proto objevit úplně nový, mně neznámý svět. A zjistila jsem přitom, jak je pro mě – jako pro zralou ženu jednadvacátého století – obtížné akceptovat církev jako instituci. Není k ženám vyloženě nepřátelská, ale řekla bych, že je

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější