Deník N

Skoro milion Turků trápí zrakový handicap, ale vodicího psa mají jen čtyři. Změnit to pomáhá i rodina českého velvyslance

Vodicí pes. Foto: Smerikal, Flickr CC BY-SA 2.0
Vodicí pes. Foto: Smerikal, Flickr CC BY-SA 2.0
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

V Česku vodicí psy potkávám pravidelně, v Turecku se podobné setkání rovná výhře v loterii. V osmdesátimilionové zemi žijí tři čtvrtiny milionu lidí se zrakovým handicapem. Vodicího psa, který by jim pomohl fungovat ve společnosti, ale mají zatím pouze čtyři lidé. I to je však mimořádný úspěch.

Je to zvláštní paradox, protože Turecko je psů plné. V hlavním městě stačí vytáhnout paty z domu a uvidíte jich desítky. Jsou na silnicích, na chodnících, na trávnících, potulují se kolem nádraží, obchodů, restaurací, choulí se pod mosty, když hustě sněží. Nemají žádné majitele, nejsou na vodítku a – zejména když padne tma – umějí být docela agresivní. Taky proto tady některé moje známé nosí v kabelce ultrazvukový odpuzovač: plašič.

Vidět v Turecku psa na vodítku je zvláštní. A vidět psa, který jde u nohy majitele, zastaví před silnicí a vede ho do autobusu městské hromadné dopravy, zavání totálním nepochopením: co to je za psa a proč by měl pes jet autobusem? Je snad nemocný a majitel nemá na to, aby se k veterináři dopravil vlastním autem nebo taxíkem?

Alespoň tak mi to popisuje Nurdeniz Tuncer, čtyřicetiletá právnička z Istanbulu, majitelka vůbec prvního vodicího psa v Turecku a zakladatelka turecké Asociace vodicích psů. V deseti letech ztratila devadesát procent zraku a od třiceti se její handicap dál zvětšuje.

Přesto dokázala vystudovat vysokou školu, pracuje. Na naše setkání v hlavním městě přicestovala letadlem z Istanbulu, elegantně oblečená, s perfektním make-upem, v botách na vysokém podpatku a poté, co si ráno odcvičila svůj pravidelný trénink ve fitness centru. „Mám dvě fantastické pomocnice – Siri,“ ukazuje na svůj mobilní telefon, „a Karu,“ namíří prst tam, kde tuší labradorku Karu. Přestože z ní vidí jen pohybující se černý flek, Kara ji věrně provází všude, kamkoliv se Nurdeniz hne.

Mezi zrakově handicapovanými Turky představuje úspěšná právnička se svým životním stylem spíše výjimku. Většina lidí v podobné situaci zůstává doma. Chybí jim vzdělání, sebevědomí, odvaha pustit se s handicapem na vlastní pěst do divokých ulic, kde – mimochodem – cokoliv bezbariérového aby člověk pohledal. Dobře to ilustruje historka, kterou mi Nurdeniz vypráví o svém dojíždění do práce lodí přes Bosporský průliv: když na cestu vyrazila poprvé s Karou, lidé se jí vyptávali, jak moc slepý a nemocný je její pes.

Pro představu a lepší pochopení kontextu: Češi vycvičili prvního vodicího psa v roce 1928.

Mít vodicího psa je moje právo

Istanbulská právnička se s vodicími psy poprvé setkala před čtyřmi lety. Coby členka Britské obchodní komory dostala pozvání na akci pořádanou dnes už bývalým britským velvyslancem v Turecku Richardem Moorem a jeho zrakově postiženou manželkou Maggie. Maggie Moore se na akci dostavila v doprovodu vodicí feny Star. Nurdeniz psí pomocník nadchl a začala se zajímat, jak by mohla získat podobného psa pro sebe. Načež zjistila, že v Turecku nic takového jako vodicí psi neexistuje.

„Šokovalo mě to, protože

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Blízký východ

V tomto okamžiku nejčtenější