Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Loni nám dávalo víc smysl pomáhat, teď je to zmar, říká lékař. Po jarní vlně se zhroutil

„Chovám se k nim hezky, oni ke mně také. Nevyčítám jim, že se nenaočkovali. Ale je to zbytečný, tak zbytečný!“ říká lékař Jan Strojil. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
„Chovám se k nim hezky, oni ke mně také. Nevyčítám jim, že se nenaočkovali. Ale je to zbytečný, tak zbytečný!“ říká lékař Jan Strojil. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Jako farmakolog dobrovolně sloužil Jan Strojil služby na covidovém oddělení. Po jarní vlně vyhořel a zkolaboval. Na nohy ho postavily léky, odpočinek a změna: rozhodl se pro atestaci z infektologie. Těšil se na „zajímavé infekce“, jenže přišla podzimní covidová cunami, s níž nepočítal. „Je mi zle, když slyším syčení vysokoprůtokového kyslíku. Na jaře to dávalo smysl, teď je to zmar,“ líčí v rozhovoru.

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

  • O mladých pacientech na kyslíku, kteří se bojí, že zemřou.
  • O myšlenkách na sebevraždu, vyhoření a pocitech zmaru.
  • O holčičce, která potřebovala ivermektin, jenž ale došel.
  • O triáži pacientů, která lékaře nejspíše čeká.
  • O zázračných a levných kortikoidech, které léčí jen ve správnou chvíli.

V lednu jsme si spolu povídali na dálku, byl jste nemocniční farmakolog, který začal dobrovolně sloužit na covidovém oddělení v Olomouci. Dnes mluvíme osobně v Praze. V Olomoucí dále sloužíte o víkendech, ale jste teď zde na Bulovce na praxi před atestací z infektologie. Za to může covid-19?

Určitě. Bez zkušenosti s covidem bych se k takovému kroku nikdy nerozhoupal, ale také do toho zasáhla krize středního věku. Díky službám na covidu v zimě a na jaře jsem zjistil, že pořád zvládám klinickou medicínu u lůžka s pacientem a že by mi to asi chybělo.

Tak jsem využil skutečnost, že naše fakultní nemocnice bude zřizovat infekční kliniku, a rozhodl se udělat si ještě jednu atestaci. Ale ta cesta byla ještě trošku komplikovanější.

Jak to?

Jak skončila jarní vlna, ještě jsem dojel online výuku studentů, snažil jsem se jim nějak vynahradit to, že se normální výuka nekonala. Pak jsem byl květen, červen, červenec, srpen na neschopence. Byl jsem psychicky rozsekaný, totálně jsem vyhořel, měl jsem i suicidální tendence. Jen díky dětem jsem to zvládl.

Vy jste pomýšlel i na sebevraždu?! To jste mě zaskočil, netušila jsem, že jste byl až takto na dně. To je mi hrozně líto.

No jo. Ale nejsem zdaleka sám. Povídali jsme si před několika dny s kolegou na oddělení, který po jarní vlně jako přes kopírák také skončil u psychiatra, má jen maličko jinou kombinaci léků než já.

Léto jsme prožili oba na neschopence, na podzim jsme zpátky v práci. A teď jsme zase po krk v epidemii. Bavili jsme se o tom, že když slyšíme syčení vysokoprůtokového kyslíku, je nám fyzicky zle. Ale takových je nás spousta, jen o tom většinou nemluví do novin.

Jak s takovými pocity můžete zase pracovat na odděleních, kde leží pacienti s covidovými zápaly plic?

Nemám z toho radost. Přes léto jsem se dostal z obrovského psychického propadu, začaly fungovat prášky, byl jsem odpočatý a začal jsem se těšit, že se pustím do nové práce a že se budu zase učit.

Přijel jsem na Bulovku na stáž začátkem října, ještě než se rozjela současná vlna. Jsem takový věčný začínač, těšil jsem se hodně, že uvidím zajímavé infekce, covidu-19 tu bylo minimum. Úplně mě to nakoplo, viděl jsem hrozně zajímavé případy, mohl se učit od nejlepších. Ale sotva jsem se trochu seznámil s prostředím, začala se oddělení zase plnit covidem. A jsme v tom zase. V Praze i v Olomouci.

Ale jak fungujete, když nesnesete syčení kyslíku?

Zvládáme to. Všichni nějak fungujeme. Musíme. Ale moc zdravé to není. Jsem v práci, přijdu na ubytovnu, padnu na postel a usnu, probudím se, jdu do práce. Ale nechci to dramatizovat, je to moje volba a moje fungování v kontextu situace, do které jsem se dostal.

Nejhorší ale je, že je to z 

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Koronavirus

Rozhovory

Zdravotnictví

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější